Cena svobody

Posted by on 14.5.2009

Na počátku byla rodina. Matka, která snila o životě v Americe. Otec, který byl v armádě a neskonale uctíval zvyky a tradice japonských samurajů. Jejich dcera Sára byla Japonka po matce, ale o čtyři roky starší syn Matteon byl Evropan po otci. měl černé havraní vlasy a modré oči, které bývali temné jako hlubiny oceánu a jindy světlé jako jarní nebe. On a jeho otec byli naprostými opaky matky s dcerou. Barvou kůže, očí, ale i výškou postavy se k sobě navzájem členové této rodiny vůbec nehodili.

Ale to v tomhle příběhu nehraje téměř žádnou roli. Tím to všechno jenom začalo…

Prolog

Šel jsem touhle chodbou snad stokrát a pokaždé tu bylo takové ticho. Sem tam se mihl doktor nebo některá z nemocničních sester. Všechno zde bylo absolutně sterilní. Samotná chodba byla dlouhá a úzká. Napravo byly operační sály, nalevo zase předoperační a pooperační pokoje.

A taky ten, kde byla má sestra Sára.

Jelikož se její stav každým okamžikem měnil, tak musela být neustále pod dohledem lékařů.

Dokonce i moje rozmluvy se Sárou obvykle někdo hlídával. Nesměl jsem jí nijak stresovat.

Ale nejhorší bylo, že vlastně ani nikdo nevěděl, jakou nemoc moje sestra má.

Všichni jsou na mě a na mé návštěvy zvyklí, takže mě nechali projít do pokoje bez zbytečných otázek. Povzdychl jsem si a otevřel dveře.

Sára měla zavřené oči. Chtěla být herečkou, ale hrát vůbec neuměla. Viděl jsem, jak se potutleně usmívá, ačkoli předstírala spánek. Jinak vypadala stále stejně. Byla bledá a černé vlasy jí smutně splývali k pasu.

Věděla, že přijdu. Chodil jsem každý den, kromě neděl, kdy jsem měl školu.

Náš život se rapidně změnil asi před rokem. Sára onemocněla a doktoři už rovnou řekli, že nemá žádnou šanci. Matka se z toho zhroutila a odjela hledat nový život do Ameriky. To zase zlomilo mého otce. Ztratil dceru a manželku… a já mu asi za námahu nestál. Zabil se jako staří samurajové – spáchal sebevraždu tím, že se bodl do břicha dýkou.

Sára a já jsme osiřeli. Začal jsem pracovat na jedné farmě a majitelé mě na oplátku nechávali spát na půdě a dávali mi třikrát denně jídlo. Sára byla stále v nemocnici, takže její stravu a pobyt dotoval stát. Nechci být hrubý, ale jsem tomu rád – dva lidi živit by bylo na mě trochu moc. Každý den, co jsem tu byl, začínal stejně, hráli jsme tuhle hru snad stokrát. Nosil jsem jí květiny nebo cokoli, co se mi líbilo. Sestřičky už jí sem dali jednu vázu na stálo, a taky kartónovou krabici, kam si sestra schovává svoje poklady. Nosím jí leccos. Všechno co pochází ze světa venku. Sára občas chodí na krátké vycházky se dvěma sestrami, ale nikdy si moc neužije přírody. I dnes mám dárek. Našel jsem to u jezera úplnou náhodou. Je to kamínek. Skládá se ze dvou nerostů. Vypadá jako oko, protože má z jednoho druhu kamene kroužek přímo uprostřed toho druhého kulatého. Těžko se to dá popsat, jelikož i sám kámen nevypadá jako něco vážně made-in-nature. Cítil jsem něco zvláštního, když jsem ho našel. Prostě jsem prohrábl písek… a už tam byl, jako by na mě čekal. Jako by si mezi tou spoustou lidí, co tu každý den na pláži vegetují, vybral právě mě.

A pak jsem ho ztratil.

Tohle se asi nestává každý den, ale našel jsem ho znovu – vlastně ne já, ale jedna žena od sousedství, se kterou jsem tam to odpoledne byl. Prostě jsem se po přesypání celé pláže na ni obrátil s prosbou o pomoc… A světě div se, ta žena se sehnula a kámen mi podala se slovy:

„Není to tenhle?“

Ten kámen má pro mě nějaký skrytý význam a myslím, že jsem to ten den už tušil. Vím, že to je ten nejhezčí dárek, který můžu Sáře nabídnout.

Kámen, kterým vše začalo a vše skončí.

 

Sen jménem Amerika

Vložil jsem jí ten kamínek do ruky. Mlčel jsem, nebylo potřeba cokoli říkat.

Sára zvědavě otevřela oči:

„Nádhera,…“ zašeptala okouzleně.

„Někdy ti budu vyprávět, jak jsem ho našel, je to docela vtipné.“

Sára se už při té představě usmála a jemně ho obracela v prstech:

„Proč ne hned?“

„Odjíždím.“

Sára smutně kývla. Už dříve jsem ji připravil na fakt, že půjdu v budoucnu najít naši matku. A teď se to konečně stalo skutečností:

„Letadlo mi letí už za šest hodin.“

Vlastně, abych řekl pravdu, nechtěl jsem matku už nikdy vidět, jenže Sára s ní měla dobrý vztah, a tak jsem pokládal za svou povinnost ji sem přivést dříve než Sára zemře. A to se mělo stát už brzy.

„Znáš mě, nerad se loučím…“ Začal jsem, ale moje povedená sestřička mě přerušila:

„Chtěla bych svobodu… Jako anděl létat volně v oblacích…“

„Andělé nejsou svobodní. Nikdo není svobodný, dokonce ani tenhle kámen není.“

Sára ho mlčky sledovala přivřenýma očima. Obrátil jsem se k odchodu.

Ve dveřích jsem ještě uslyšel:

„Přiveď ji zpátky ať mohu v klidu odejít. Chci být volná… I ten kámen si to zaslouží.“

Vyšel jsem z místnosti a zavřel za sebou dveře. Na chodbě stál Sářin doktor:

„Nesmíte odjet.“

„Proč ne?“

„Vaší sestře zbývá tak pár týdnů a zemře.“

Vybuchl jsem:

„Co vy můžete vědět! Její matka je jediné co chce ještě spatřit před smrtí, dokonce ani já už jí za to nestojím!“

„To chcete její poslední čas strávit mimo Japonsko? Nechat ji tu sám? Zemře žalem už za těch zpropadených šest hodin!“ Opáčil rozhněvaně.

„Stihnu to. A přivedu i její matku,“ řekl jsem a vyšel z nemocnice směrem k letišti. Uvnitř nemocnice Sára zavřela oči, ze kterých jí pomalu vytékali zadržované slzy.

Tou dobou, kdy Matteon mířil na letiště, se v Americe jedna čtyřicetiletá Japonka pozastavila nad článkem, kde se psalo o dívce jménem Sára. Stačil titulek… a noviny skončily v plamenech v krbu.

A právě tam do toho domu, kde právě hořel ten oheň dávných vzpomínek, jsem mířil.

 

Nemilé překvapení

Jestli jsem se zapomněl zmínit o naší špatné finanční situaci, tak to se omlouvám. Na letenky jsem si šetřil už téměř rok a stejně jsem musel být v letadle v podpalubí a umývat nádobí. Žádný luxus, ale ani žádná bída… věděl jsem, že by bude mnohem hůř, jestli se mi nepodaří přemluvit matku k návratu. Obával jsem se chvíle, kdy jí spatřím, ale teď už jsem nemohl vycouvat. Po pár hodinách strávených procházením celnicí se mi podařilo dostat ven na čerstvý vzduch. Přemýšlel jsem, co dělá Sára, ale zároveň jsem se bál odpovědi. Zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyhnal takové myšlenky a soustředil se na svůj úkol. Měl jsem s sebou ještě pár drobných na telefon, ale s radostí jsem zjistil, že informace jsou tu zadarmo.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“

„Hledám jednu ženu, je to moje matka… Jmenuje se Heiko Kavala.“

Chvíli to v sluchátku jen staticky praskalo, pak se ozvala opět operátorka:

„Je mi líto, nikdo takový v Americe nebydlí.“

Toho jsem se přesně bál, proto jsem měl připravenou druhou možnost:

„Zřejmě se už vdala… Přistěhovala se sem před rokem. Její rodné příjmení je Manito.“

Opět jsem slyšel jen praskot, pak kýchnutí a nakonec:

„Ano, paní Heiko Greyová, narozená v Japonsku. Současné bydliště…Dr. Mann Road, 146, byt číslo 15… víte, kde to je, chlapče?“ Otázala se žena přes sluchátko.

„Nemám ponětí, ale vezmu si taxi.“

„Dobře.. Dávejte si pozor, tady nejsme v Japonsku.“

Tím hovor skončil. Přemýšlel jsem, co tou poslední větou chtěla říct, ale na vysvětlení jsem nemusel čekat moc dlouho. Než jsem mávl na taxík, málem mě srazil kluk na kole a ještě mi nadával, čemuž jsem díkybohu tolik nerozuměl, přestože anglicky umím plynně. Cesta už probíhala bez problémů a zabrala asi hodinu času. Nespěchal jsem, měl jsem čas si promyslet, co vůbec matce řeknu… Sára jí potřebuje a umírá – to byl ten nejpádnější argument.

Tak jsem tady. Panelák vedle paneláku a každý vypadá jakoby sousedovi z oka vypadl. Moje kroky zamířily ke zvonkům a pak už bylo jen otázkou času, než jsem našel číslo patnáct. Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil. Na drobné obrazovce jsem viděl obraz své matky, která se na mě lhostejně podívala, a pak zkameněla poznáním.

„Mami,…“ Dřív než jsem stačil něco vysvětlit nebo aspoň pozdravit, se matka zděsila a zaječela někam za sebe do bytu:

„Gregore! Je to tady!“

„To?“ Vypadlo ze mě rozumně, ale to už se spojení přerušilo. Chvíli jsem jen tak bezradně stál, ale pak se opět obrazovka rozzářila a nějaký muž na mě vybafl:

„Počkej dole!“

Celý zmatený jsem přikývl a čekal. Po pár minutách, se v zámku rozchřestily klíče.

Vylezl ten chlap a drapl mě za límec mikiny.

„Co to-?“

„Mlč a všechno dobře dopadne!“ Utrhl se na mě a zatáhl mě do temné uličky mezi domy. Tam mě tvrdě přirazil ke zdi:

„Tak povídej, kdo jsi a co chceš?“

„J- já jsem její syn. Jsem Heikin syn Matteon.“ Vysvětloval jsem zmateně. A asi na tohle i čekal, protože jeho hlas hned zhrubl:

„Heiko nemá syna, zřejmě sis nás s někým spletl.“

„Ne, ona… totiž, já jsem jí poznal, nechte mě si s ní promluvit.“

Gregor, neboť tak se jmenoval, si mě přitáhl až k obličeji a hrozivě mi pošeptal do tváře:

„Nerozuměl jsi? Nikdo tě tu nechce, tak zmiz, než se tu něco stane!“

„Ale, Sára-..“ Dál jsem se nedostal. Vrazil mi kolenem do žaludku, že jsem cítil žluč až v krku. Chabě jsem se skácel do louže na zemi. Nade mnou se tyčil Gregor:

„Teď už jsme si rozuměli?“

Mlčel jsem. Znovu mě kopl a vytáhl za vlasy.

„Doufám, že už jo, protože jsem tě měl zabít v týhle smrdutý uličce…“ S těmi slovy mě pustil a vytáhl revolver s tlumičem, chvíli ho potěžkal v ruce, a pak téměř lítostivě oznámil: „Já děti nezabíjím…“ Nato se ke mně sklonil a přiložil mi tu zbraň k hlavě:

„Ale ještě jednou se objevíš u našich dveří… A zapomenu na svoje zásady.“ Pak pohybem naznačil výstřel a opět mě kopl do břicha. Teď už jsem se neudržel a vydávil svůj skromný oběd z letadla. V kaluži zvratků a dešťové vody jsem popadal dech. Gregor si odplivl směrem k mým nohám, hodil po mně stovku amerických dolarů a zastrčil revolver zpátky za pás:

„Žádný Matteon už neexistuje, tak si to pamatuj.“

A s těmi slovy mě tam nechal svému osudu.

 

Setkání a rozloučení

Lidé se domnívají, že lidský vztah k člověku, kdo je ze stejné krve jako vy, je bezedný. Milujete člověka téměř jako sám sebe, protože ho považujete za svou součást. Tak co se stalo, že matka zapomněla na dceru a při sebemenším náznaku opětovného setkání utíká? Něco bylo špatně, něco se zvrtlo. Kdoví co se tenkrát zlomilo. Co je silnější? Lidské sny, čest nebo láska? Dnes jsem pochybovat o všem. Nikdo nevyslyší naše sny, nikoho nezajímá naše čest… A láska? Nežij v pohádce… řekli by.

Šel jsem do nemocnice za Sárou. A musel jsem pěšky, protože mi nezbyly peníze na autobus. Cesta to byla daleká a naneštěstí se udělalo celkem horko. Dálnice byla dlouhá a už po pár kilometrech jsem byl s dechem v koncích. Hrdlo jsem neměl čím svlažit a oči mě pálily z prachu z vozovky. A musel jsem pokračovat. Auta kolem mě jezdila bez povšimnutí. A pak už jsem v dáli za sebou ztratil letiště a čekala mě dlouhá štreka do města. Letiště bylo izolované od civilizace, protože lidé nechtěli, aby jim těsně nad hlavou přistávaly tryskáče. Byl to komfort pro ně, ale mučení pro mě. Takhle mě do města čekalo něco přes dvacet kilometrů.

A pak se nade mnou osud opět smiloval. Jedno auto mi zastavilo. Mohl jsem být zloděj nebo terorista, pašerák nebo překupník, prostě lůza lidstva… A to jsem i téměř byl… Ale oni přes to zastavili. Z okénka na mě vykoukl postarší pán a zavolal:

„Ahoj kluku, nechceš hodit do města? Proč jsi nejel autobusem? No ale nevysvětluj mi to tady a nastup si než se horkem rozpustíš, čoveče.“ Bodře se zasmál a kývl hlavou na zadní dveře auta. Otevřel je z vnitřku nějaký kluk v mém věku.

„Ahoj,“ pozdravil. „Přemluvit jsem tátu, aby ti zastavil. Máme tu stejně volné místo, protože Alča s námi na dovolenou nejela. Byli jsme v Itálii, víš? Jenže ona má teď přítele a kvůli němu nemá vůbec čas. Jo a málem bych zapomněl, jmenuju se Lukas. A-…“

A tak to šlo pořád dál. Mluvil a mluvil, že jsem to málem nestíhal všechno strávit. Občas mu do řeči skočil jeho mladší brácha Yen nebo jeho starší bratr Setom. Té rodiny bylo celé auto a to doslova. Tlačili jsme se všichni čtyři na zadní sedačce. Ztrácel jsem se tam, ale zároveň jsem cítil jako by mě přijali mezi sebe. Pořád se mnou někdo mluvit. Na něco se mě zeptali, ale ani nečekali na odpověď a mluvili dál. Otec a matka nás poslouchali, ale nezapojovali se do toho nesrozumitelného hovoru. Jenom občas propukli v smích spolu se svými syny. A cesta díky nim uběhla až nečekaně rychle. V jednu chvíli jsme se smáli a kecali, a v další chvíli už je jejich otec překřikoval a ptal se mě, kde chci vysadit. Stačilo mi vystoupit na kraji města, ale všichni trvali na tom, že mě odvezou až k nemocnici. A když už jsme stanuli před budovou, otec opět stáhl okénko a ještě na mě zavolal.

„No a co tam mladej zdravej kluk jako ty potřebuje?“ Zeptal se mě ještě.

„Mám tam sestru. A asi to vypadá, že každá minuta je mi drahá…“

„Tak to jsi měl štěstí, že jsem jeli z toho letiště a vzali tě,“ smál se Yen.

„Yene!“ Okřikla ho jeho matka. „Matteon tím myslel něco jiného.

To je mi líto, miláčku,“ obrátila se na mě. „Tvoje rodiče to asi musí brát dost těžce, viď?“

Než jsem stačil odpovědět, zatroubila za nimi auta a oni mi naposledy zamávali. Jako dnes už poněkolikáté, pokračovali, aniž bych odpověděl. Automatická odpověď byla ano… A tak jsem to nechal, nemá cenu je zatěžovat cizími problémy. Byl jsem jim vděčný, ale neměl jsem jak jim to oplatit… A už je stejně asi nikdy neuvidím. Byli jako sen, který mě zachránil z bídy a zase zmizel. Dokonalá rodinka. To, co jsem já ztratil… A ztrácím. Poslední světlo mého majáku zhasínalo a já tu stojím na ulici a nevím co jí řeknu až ji znovu uvidím.

Nedokázal jsem to. Nepřivedl jsem matku zpět a sotva jsem s ní promluvil. Sáře to zlomí srdce. Mám tam chodit? Podkopu její sny… Nezemře kvůli mně?

Měl jsem strach už jen z jejích zavřených dveří. Než jsem se odvážit sáhnout na kliku, zastavil mě doktor.

„Sáře se vede zle. Varoval jsem vás a vy jste neposlechl! Dnes už jí zbývá možná jen pár hodin a vy je promrháte v Americe!“

„Ano, teď už to vím, byl to promrhaný čas pro Sáru, ale ne pro mě. Přesto děkuji.“

Doktor zavrtěl hlavou nad mým nerozumem a odešel. Opět jsem zůstal sám stát před jejími dveřmi. Pořádně jsem se nadechl a vstoupil.

Sára na mě upřela skelný pohled. Usmála se a tiše zašeptala:

„Je tady…moje maminka….?“ Neodpověděl jsem a vkročil do místnosti. Sára se pokoušela nahlédnout za má záda a možná tam spatřila ducha své matky nebo anděla, protože šeptla:

„Děkuji…“

A zemřela.

 

Udělat něco užitečného a zemřít…

Vzteky jsem hodil hadrem o podlahu. Voda se rozstříkla do okolí a pár kapek dopadlo i na můj obličej, kde se smíchaly s mými slzami. Majitel farmy se na mě zamračil a zařval:

„Co ti vadí, kluku pitomá? Chceš dostat padáka?“

„Klidně,“ zabručel jsem, ale pokračoval v omývání podlahy. Přemýšlel jsem…. Přemýšlel jsem nad tím, proč zrovna já zůstal sám. Proč nemám rodinu jako Lukas? Proč nemohla přežít aspoň Sára? Nevím, jestli to bylo tím smradem z čistících prostředků nebo vzpomínkou na ni, ale vyhrkly mi slzy už když jsem sem poprvé vešel.. Najednou jsem měl všeho dost. Podlahy a prostředků. Farmy. Života a smrti.

„Žít bez někoho, komu na tobě záleží, nestojí za nic. Raději zemřít než trávit čas sám kydáním hnoje…“ Řekl jsem svému odrazu na mokré podlaze.

„Zemřít bez toho, aniž bych někomu přidělal starost. Zemřít pro dobrou věc…“

„Matteone! Neplatím ti za to, aby ses tu poflakoval! Koukej tu podlahu v mžiku vytřít!“ Zařval na mě znovu farmář. Zavřel jsem oči a zapomněl na všechny své předsudky. Pomalu jsem se zvedl z podlahy. Otevřel jsem oči v okamžiku, kdy jsem znovu mrskl hadrem na podlahu a řekl:

„Dobře, končím. Nechci vás obtěžovat mojí přítomností, sežeňte si jiného poskoka.“

„Ty snad nemáš mozek? Co chceš dělat? Ta tvoje holka je mrtvá, rodiče jsou buď mrtví nebo někde v trapu v Americe. Jen díky našemu milosrdenství jsi vůbec zůstal na živu!“ Opáčil farmář naštvaně a k ráně zřejmě neměl daleko.

Projela mi hlavou věta, kterou jsem vyslovil při vytírání podlahy.

Raději zemřít než trávit čas kydáním hnoje…

Beze slova jsem vyšel z farmy a zamířil k městu. Nebylo to daleko a znal jsem pár zkratek přes les. Neměl jsem cíl, nevěděl jsem kam jít. Neměl jsem už vůbec nic. Všichni lidé, na kterých mi alespoň trochu záleželo, zmizeli.

Byl jsem rozhodnut udělat něco užitečného a odejít. Nechtěl jsem to vzdát, ale co jsem mohl dělat? Položil jsem si otázku a vyšla jen jedna odpověď. Musel jsem vstoupit do armády.

Dostanu tam zdarma nocleh i jídlo a šat. Naučím se bránit svou zemi a pokud mě zastřelí, zemřu pro dobrou věc. Říká se, že když se voják nebojí smrti, přežije vše… A nějak tak vznikají legendy.

Vše co jsem za svůj život udělal, bylo špatně. Nedokázal jsem ochránit Sáru, zadržet svou matku nebo zabránit svému otci se zabít. Nedokázal jsem přivést matku zpět a podlehl jsem vlastní bolesti. Ustoupil jsem, když jsem měl jít vpřed.

Nikdy si to neodpustím…

Dokud nenaleznu svobodu.

„Říkal jsem ti, že nic nedokážeš, Lukasi.“ Utahoval si z něj. Lukas těžce oddychoval. Opět prohrál. Pomalu vstal a cítil jak se mu trochu klepou namáhaná kolena. Polkl.

„Říkal jsem, že jsi srábotka… Nevěřil jsi mi, tak jsi dostal důkaz. Nemáš na to. Nejsi tak dobrý jako tvůj starší bratr… Nikdy nebudeš.“

„Já… to dokážu,“ zašeptal Lukas.

„Ne, nedokážeš.“ Zasmál se.

„Dokážu!“ Vykřikl a udeřil.

Nábor vojáků do armády probíhal každý den. Japonsko byla hodně výbojná země a o nové přírůstky byl zájem vždy. Na mě se však dívali s odporem či snad opovržením, jelikož jsem jako Japonec nevypadal.

„Je mi to jedno, klidně budu bojovat za opozitní zemi, když mě nevezmete,“ řekl jsem hlavnímu vedoucí.

„Proč se, sakra, tak snažíš dostat do armády? Tohle je válka, žádná hra! Můžeš tam zemřít, když si nedáš pořádného majzla!“ Všiml jsem si, že mluvil jako dlaždič, páchl jako popelnice a byl velký jako hora.

„Nebojím se smrti,“ řekl jsem prostě.

„To tvrdí každý, a pak jsou oni první, kdo kňučí a chtějí k mamince pod ochranou sukni.“

Mávl nade mnou rukou. Asi jsem ho už nebavil.

„Kdybyste měl někoho blízkého, který by chtěl najít svobodu… Kde byste ji hledal?“ Zeptal jsem se ho, když jsem viděl, že tudy cesta nevede.

„Pravděpodobně bych ho nechal, ať si ji najde sám,“ odpověděl bodře velitel.

„Ta osoba je už mrtvá,“ dodal jsem. Čekal jsem na nějakou reakci, ale on jen pokýval hlavou.

„Ano. Smrt je tu všude. A v armádě obzvlášť… Ještě pořád chceš vstoupit?“

„Trvám na tom. Venku už mě nic nečeká.“

Podle mého tónu poznal, že nevtipkuji. Mlčky si mě zapsal do seznamu a podal mi pár papírů na podepsání.

„Autobus do tábora odjíždí každý pátek ve dvě hodiny odpoledne,“ řekl nakonec.

„Dobře, budu čekat.“ Otočil jsem se k odchodu, ale ve dveřích mě ještě zastavil.

„Ta osoba… Co když už svobodu našla a ty se honíš za zbytečným cílem?“

„Pokud je cenou za svobodu smrt… Pak zemřu,“ odpověděl jsem a odešel.

 

Vojenský režim

Ptal jsem se sám sebe, proč jsem se dobrovolně rozhodl pro něco, čemuž se většina obyvatelstva snaží vyhnout. Teď, když zuřila válka se většina chlapců v mém věku snažila udělat přesně pravý opak než co dělám já. Zalezli si někam do kouta a byli zticha jako pěny, aby je nenaverbovali do té kruté války, která zuří tady venku. Kde lidé umírají… Chci snad zemřít? Ano, řekl jsem si tenkrát, ale stále nevím, zda-li se mám smrti bát. Naleznu pak svobodu pro sebe i pro Sáru? Nebo už jí nalezla? Kolik toho budu ještě muset obětovat, abych i já došel svého cíle?

A tyto otázky mě pronásledovaly po celou cestu autobusem do vojenského tábora. Vedle mě seděl hubený kluk a stále se otáčel a šťouchal někoho, kdo seděl za námi. Až po příjezdu, když jsme se řadili, jsem zjistil, že tam sedělo jeho dvojče. A viděl jsem ještě někoho:

„Lukasi! Co tu proboha děláš?“

„Stojím v pozoru stejně jako bys měl ty,“ usmál se na mě svým klasickým způsobem. Honem jsem se zarovnal do řady vedle něho a pošeptal jsem:

„Ale proč jsi sem přišel? Naverbovali tě?“

„Ne, přišel jsem sám.“

Zvedl jsem obočí. Lukas, že by se chtěl vzdát svého free života? To mi nějak nesedělo.

„Stalo se něco?“ Zeptal jsem se pak.

„Ne, proč by se mělo něco stát? Chtěl jsem jen získat nějaké zkušenosti…“ Neurčitě máchl rukou jakoby to vysvětlovalo vše. Zamračil jsem se a on si toho všiml, ale už nikdo nic neřekl. Prostě jsme stáli v pozoru a čekali až vyvolají naše jména. A to, že jsem tam jen tak stál a neřekl mu, že má jít domů, že válka není nic pro něj, to byla další chyba, kterou jsem udělal.

„Mám palandu!“ Oznámil hned náš spolubydlící. Koutkem oka jsem viděl Lukase, jak chtěl něco namítnout, ale rozmyslel si to, když viděl svaly toho kluka. On sám byl hubený jak lunt a divím se, že se ještě ve větru nezlomil.

Všichni nováčci byli ubytováni v jedné místnosti. Jediným zařízením pokojů byly palandy a jeden větší stůl s židlemi pod oknem. Spousta židlí ale chyběla z neznámého důvodu. Do místnosti pronikalo světlo zaprášenými okny a občas jsem ucítil i studený závan vzduchu na zádech. Měl jsem postel blízko okna, takže jsem asi měl počítat se zápalem plic.

Lukas na tom byl podobně. On měl postel hned naproti mě, což znamenalo, že ani on se nevyhne ledovému průvanu. A ještě nad ním spal takový hrozný hromotluk, u kterého bych se nedivil, kdyby v noci spadl i s postelí Lukasovi na hlavu. Nade mnou spal jeden z těch dvojčat, ale nevím přesně, jestli to byl ten samý, co vedle mě seděl v autobuse. V místnosti nás bylo šest. Ten kluk se zabranou palandou přinesl svůj kufr, a tak jsme se i my ostatní rozhodli vyhledat svá zavazadla. Vyšli jsme ven a začali se prohrabovat v hromadě tašek a krámů, které ležely bez ladu na cestě. Všiml jsem si dvou totožných tašek, takže jsem zavolal na ta dvojčata, jestli to není jejich a oni mi zase na oplátku pomohli najít ten můj… Po tom, co jsem jim ho popsal, samozřejmě. Také jsem zjistil, že se jmenují Denis a Eduard. Oba měli pískově žluté vlasy a růžovějící tvář. Nechal bych je ve školce a nikdo by je nerozeznal od ostatních žáčků. Ale jejich ctností bylo, že byli vysocí a hodně rychlí. Síly zrovna moc nepobrali, ale to už v dnešní době nic neznamená. Zmáčkni spoušť a máš vyhráno…Na to sílu nepotřebuješ.

„Nevíš náhodou, kdy bude oběd, že ne?“ Zeptal se mě Denis z horní palandy.

„To vážně netuším… Snad brzo, hlady téměř nevidím,“ odpověděl jsem mu popravdě.

„Lidi, tak proč něco neřeknete? Mám tu napečené koláče od mámy a brzo ztvrdnou, když je někdo nesní.“ To se ozval Lukas, který byl napolo zakutaný ve svém kufru. Vynořil se se šťastným výrazem ve tváři a s plnou krabicí koláčů.

Nemusel nás pobízet dvakrát a hned jsme si od něj všichni vzali. Dokonce i ta protivnější část našeho pokoje nepohrdla umění Lukasovi mámy a vzali si pár kusů. Nakonec, když nás svolávali k obědu, jsme byli napraní tak, že se do nás už skoro nic nevešlo. Ale ne že by to byla škoda, protože příděl byl malý a jídlo nezáživné. Přeci jen jsem byl rád, že tu je Lukas. Ať už s koláčky… nebo bez.

A odvaha vyprchává…

Trénovali jsme každý den. Nebyl jsem překvapený, šel jsem přeci do války a né do parku. Bohužel někteří z nás byli zřejmě jiného názoru a jenom týden od mého příjezdu jsem nejednou zaslechl slovo dezerce. Zjistil jsem, že právě ti, co šli do války dobrovolně to vzdávají první a nechápal jsem to. Nicméně ani já jsem se tomu tématu nemohl vyhýbat věčně. Je-li vojna, je i dezerce.

„Slyšel jsem nějaké řeči o tom, že v noci zdrhnul.“ Pronesl zadumaně Eduard.

„Ani se tomu nedivím, prý byl vážně střevo. Asi měl často tresty za to, že je moc pomalej a levej,“ přikývl Denis, když právě přišel se svojí dávkou večeře.

„Takových je nás tu víc,“ zabručel Lukas. Musel jsem se usmát. Lukas zrovna nevynikal, ale bez něj bych si to tu už ani nedokázal představit.

„A o kom to vlastně mluvíte?“ Zeptal jsem se.

„Asi ho neznáš, je tu už asi dva měsíce… Takový oplácaný kluk s hnědými vlasy. Většinou je to on, kdo uklízí v kuchyni.“

„Jo… toho už jsem viděl.“ Vzpomněl jsem si jenom matně, protože jsem v kuchyni už taky jednou uklízel.

„No tak to jsi ho viděl naposledy. Když někdo dezertuje, najdou si ho a odstřelej…“ Řekl bez obalu Eda.

„Cože? No to snad ne! Myslel jsem, že to dělají jenom, když tě chytnou.“ Lukas viditelně zesinal. Možná si tu vojnu už rozmyslel. Možná…

„Když tě chytnou, tak tě zbičujou. Pokud ale zdrhneš… A oni tě najdou v maminčině lůně doma… Tak jsi na místě mrtvej, to mi věř. Mají na to prý nějaké speciální lidi. Zjistí si o tobě všechno a nakonec tě chytí. Ještě nikdy se nestalo, že by to nechali plavat s neúspěchem. Akorát jednou se někdo zastřelil dřív než to udělala ona.“ Eduard téměř zapomněl jíst, jak nám to všechno chtěl říct.

„Ona?“ Denis zvedl hlavu od své porce. Jeho bratr na něj letmo pohlédl a naklonil se blíž k nám:

„Je jich asi dvanáct. Všichni jsou to zabijáci a machři ve svém oboru. Chlapi jako hora… Ale mezi nimi je i žena. Vlastně spíše dívka. Sem tam ji někdo vidí, jak si jde vyzvednout dokumenty z kanceláře, ale většinou buď někde koná svoji krvavou práci nebo je s tím jejich spolkem. Kdoví.“

Nastalo ticho. Znělo to trochu přitažené za vlasy, a tak nám Eda dal ještě doplňkovou informaci než odešel. Anděl pomsty se ještě dnes ukáže. Přijde si vyzvednout práci.

Měl jsem pocit, že s Lukasem není něco v pořádku. Požádal jsem Denise, jestli by nás nemohl postrádat na cestě na ubytovnu. Samozřejmě přikývl. Počkal jsem na Lukase venku na čerstvém vzduchu.

„Málem bych čekal, že dneska utečeš taky,“ přivítal jsem ho. Vrhl na mě zděšený pohled a honem se ohlédl.

„Nikdo tu není,“ uklidňoval jsem ho. „Hele, chápu, že se ti asi stýská po rodině. Ale máš tu teď i jiné přátele. Tak kde je problém? Blíží se Vánoce, pojedeš domů a zase všechny uvidíš.“

Lukas si povzdychl a vykročil k budově, kde jsme měli pokoj. Šel jsem mlčky za ním a čekal až promluví on.

„Asi na to nemám nervy. Nebo odvahu,“ mávl nad tím rukou, jakoby to bylo prakticky to samé. „Nikdy jsem nechtěl jít do války. To jeden minulý spolužák. Vždycky mě tak trochu utlačoval. Chtěl jsem mu dokázat, že na to mám… O nic jiného nešlo.“

Zůstal jsem zticha. Můj názor pravděpodobně ani znát nechtěl. Pak mě napadlo, že by se z toho možná mohl vyvléknout… Říci, že má teď problémy s rodinou nebo něco…

„Nepustili by mě,“ řekl Lukas, jakoby mi četl myšlenky. „A nakonec by na mě poslali jednoho toho zabijáka.“

Stanuli jsme před ubytovnou. Lukas se na mě obrátil s prosbou v očích:

„Nesmíš nikomu nic říct. Jsem v pohodě, jen se potřebuji prospat…“

Došel ke mě a dal mi ruku na rameno. „Jsi kámoš,“ řekl a odešel nahoru.

Venku už byla pěkná zima. Jak už jsem zmiňoval, blížila se zima. Každým dnem mohlo začít sněžit a já neměl představu s kým strávím Vánoce. Možná bych mohl zůstat tady… Dal jsem si závazek, že Sářin hrob navštívím až po válce. I kdyby to mělo znamenat, že to bude za pět let.

„Tvůj kámoš by si měl dávat pozor na to, co říká, když neví, kdo by ho mohl slyšet.“ Zděšeně jsem se otočil. Ze stromu seskočila něčí útlá postava. Poznal jsem, že je to žena. Vlastně spíš dívka… Napadlo mě a ihned jsem si vzpomněl, že jsem tyhle slova nedávno slyšel. Přistoupila ke mě. Byla mi vysoká jen asi po ramena a to ani já jsem nebyl zrovna čahoun. Měla ocelově šedé vlasy svázané do dlouhého ohonu na zádech. Vepředu měla zbytek vlasů legračně rozcuchaný, takže jí odstávaly všemi směry. Ale její pohled byl ledový. Zelené oči, které se nikdy neusmívaly… Na sobě měla zelené tílko, černé tříčtvrťáky a vysoké šněrovací boty stejné barvy. Kolem krku měla přehozený šedý tkaný šátek, který jí spadal přes pravé rameno. Poslední drobnost, které jsem si všiml, byl stříbrný přívěšek na krku. Byly to dvě ocelové destičky, které o sebe zacinkaly, když se trochu více pohnula. Měl jsem pocit, že je na jedné z nich něco napsáno, ale byla už příliš velká tma.

„Přece nechce, abych se mu podívala na zoubek,“ ušklíbla se a najednou nebylo nejmenších pochyb, kdo přede mnou stál.


Výcvik

Znáte ten pocit, že vám v žaludku létají motýli? Koukáte na svět v růžových barvách a máte chuť létat? Necítil jsem ani jedno, ale stejně vím, že jsem se do ní ten večer zamiloval.

Nevím proč, možná shoda náhod, možná osud, ale od té doby jsem jí dost často potkával. Zrovna při střílení se objevila. Nejdřív jsem se sluchátky a s jasným terčem před sebou nic nevnímal, ale pak jsem si musel znovu nabýt a u sebe už jsem neměl žádné náboje. Takže jsem se otočil a došel jsem si pro ně k dozorčímu. Dal mi další příděl a šel zkontrolovat můj dosavadní výkon. Pocítil jsem v týle nějaký pohled. Otočil jsem se a spatřil jí, jak se opírá o sloup. Koukala na mě. Najednou mi zatrnulo… U takovýhle holky niky nevíte, co ten pohled znamená.

Pomalu se odlepila od sloupu a stejně neuspěchaně se vydala ke mě. Nakonec se přede mnou zastavila a zamyšleně si prohlížela terče.

„Pořád nevím co s tebou…“ Řekla aniž by se na mě podívala.

„Prosím?“ Nechápal jsem. Polil mě takový ledový pocit… Asi nevíte jaké to je, stát vedle vraha a konverzovat. A jestli víte, tak tušíte, jak jsem se asi cítil. Náhle se ke mě otočila. Znovu jsem si všiml těch zelených očí.

„Musela jsem to samozřejmě nahlásit. A ty asi víš, co to znamená…“

„Budete nás hlídat…?“ Zeptal jsem se. Jasně, bylo to spíš konstatování. Můj kámoš se svěří, že přemýšlí o dezerci, vyslechne nás zabijačka takových lidí a ještě aby nás nechali bez dozoru.

„Podívej, tohle není příjemné ani jednomu z nás,“ řekla a pokynula mi, ať jdu za ní ven. Souhlas, mluvit hned vedle maniaků s pistolemi není zrovna něco skvělého. Před budovou nás přivítalo sluneční světlo. Opět jsem pohlédl na svou společnici a málem mi to vyrazilo dech. A možná jsem s tím měl počítat… V bájích přece se upíři na slunci třpytí. Nepatrný rozdíl byl v tom, že ona nebyla upír… Takže když jsem tam stál a koukal, jak se v jejích ocelově šedivých vlasech míhají modré odlesky, nemohl jsem se víc divit. Všimla si mého vyjeveného pohledu a zamračila se. Takže jsem se honem rychle koukal vrátit k tématu.

„No.. budete sledovat oba? Myslím.. i mě?“

„Nikdo nikdy odsud neutekl sám, vždycky mají komplice. A ty jsi v tomhle případě dost horký kandidát.“ Pokývala hlavou. „Jak už jsem řekla, není to příjemné ani pro jednoho z nás. Tohle není moje práce… Hlídání rekrutů je pod mojí úroveň. Ale nemáme lidi. Blíží se Vánoce a většina těch, co myslí na útěk, využijí příležitosti a prostě se zahrabou pod postel. Lákavý teplý maminčin klín je silnější než jít zase ven do té špinavé války, kde člověk může zemřít. Dívala jsem se do spisů, ty ještě nevíš, kde budeš na Vánoce… Tvůj kamarád bude samozřejmě doma. Nastává problém. Někdo z nás musí jet s ním a zase ho přivést zpátky, kdyby dělal problémy. Má ho na starosti Daniel…“ Celou dobu přecházela sem a tam, takže jsem si mohl dobře prohlédnout ty modré odstíny. Teď se ale obrátila na mě a prudce mě vzala za košili. Měl jsem její oči sotva dvacet centimetrů od mých.

„Daniel je blázen. Jakmile řekne tvůj kámoš něco ve smyslu: „Jsem rád, že jsem zase doma…“ V tu ránu ho odstřelí! Tady nikoho nezajímá, jestli zemře teď nebo potom. Stejně chcípne!“ Pustila mě a zlostně sevřela pěsti. Odvrátila se a sklonila hlavu.

„Je tu ještě jedna možnost… Tebe mám hlídat já. Jestli tě pozve, abys strávil Vánoce s nima… Byla by tu možnost, že bych přemluvila vedení, že pojedu jen já. I tak se budu muset vetřít… Lepší když to bude jen jeden člověk.“

„To je výborné!“ Neudržel jsem se. Samou hanbou jsem se začervenal. „Chci říct, že jsem ti vděčný za to, co pro nás děláš.“ Dodal jsem, aby si nevšimla mých rozpaků. Neusmála se. Neudělala nic, co by udělal normální člověk. Jen mi dala ruku na rameno a vážně pronesla:

„Koukej mu domluvit, ať nechá toho váhání. Jinak mi budeš vděčný akorát za urnu.“ A s tím odešla.


One Response to Cena svobody

  1. Jean

    Amazing!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *