Stříbrná Krev

Posted by on 12.6.2010

Kniha o sarkasmu žoldáků a ztřeštěnosti víl. Do hloubky propracované charaktery (se svými klady, ale i zápory) mají vlastní pojetí života, zajímavou minulost a často kontroverzní názory. Vtipné a velice chytlavé čtení.
Já vystupuji jako Storm, Shadow, Lagar a jiné postavy. Má spoluautorka Saša je představitelka víly Misty, Katari a jiní.

Ještě doplním, že toto je jen ukázka, jedná se o 3., 16. a 17. kapitolu tohoto fantasy příběhu.

3. kapitola: Stormův otec

Storm šel hlavní cestou k náměstí Realmu. Město vypadalo klidně, přesto byl nervózní. Zdálo se, že tu nikdo není, avšak slyšel podivný hluk z druhého konce města… tam kde byl jeho cíl. Storm potichu zamumlal:

„Slyšíš ten rámus? Snad to není kvůli tomu, kvůli čemu si myslím, že to je…“

„Hmm… co jsi říkal?“ Misty se protáhla a zívla. „Já tak trochu usnula, promiň.“

„Hele, že mi spíš v kapse… to v dohodě nebylo,“ zasmál se Storm.

„Nemůžu za to, že jsem dva dny nespala… I když… asi tak trochu jo. Ale nemysli si, že je to tu bůhvíjak pohodlný.“

„Ještě si stěžuj… Co vůbec takové víly jako ty jedí? Docela si nedovedu představit, jak ohlodáváš kus steaku.“

„Steak? Co to je?“ zeptala se víla a dlouze zívla.

„No je vidět, že nejíš normální maso. Tak co teda je tvůj miniaturní žaludek schopen strávit? Kořínky? Nebo snad žížalky obalené v salátě?“ Storm si Misty trošičku dobíral a na tváři se mu usadil pobavený výraz.

„Kořínky? Žížaly? Fuj! Za koho mě máš? Copak jsem nějaké zvíře?“ ptala se uražená víla, když si všimla, jak se Storm baví na její účet. Chtěla ho v něco proměnit, ale nebyla si vůbec jistá, jestli by byla schopna kouzlo potom zrušit. (Věřte mi, že by nebyla!) Raději jeho otázku ignorovala. „Já jím sušenky a ovoce. Nemám ráda ryby, zeleninu a hlavně koření. To Pixie nejedí. Protože bychom nemohli létat a bylo by nám špatně,“ zakňourala.

„Sušenky a ovoce? No dobře, tak já už vím co s tebou…“ řekl Storm a nasadil rychlejší tempo.

Za deset minut došli na náměstí. Storm se zastavil u dveří jednoho z okolních domů. Měl vybledlou hnědou fasádu a pokroucené okapy kolem dveří. Střecha pomalu hnila, ale stavení bylo vlastně jedno z nejhonosnějších v kraji. Také z toho důvod ten dům a hlavně majetek uvnitř Storm tak důvěrně znal:

„Tak tady se naše cesty rozcházejí. Zítra ráno se sejdeme zde a půjdeme dál… najít tu stříbrovlásku. Ta dáma tady v tom domě ti poskytne skrýš a-…“ Storm se chystal Misty vytáhnout z kapsy, ta ho ale praštila do ruky a zavrtala se ještě hlouběji:

„Co to plácáš? Proč se máme rozejít?“

„Musím si něco zařídit… řekněme, že je to rodinné. Ta služebná tady je v pohodě. Každý si myslí, že je šílená, protože tvrdí, že existují víly… No, a když tě teď uvidí na vlastní oči, tak bych z toho mohl i něco… Ale nic, prostě jí to nikdo neuvěří, ať to rozkřikne, komu chce. Sejdeme se tady v deset ráno, jasné?“

„Ani mě nehne! Jdu s tebou…. Totiž, že mě vezmeš s sebou?“ zaškemrala najednou víla. „Budu hodná a ani nepípnu. Krom toho, kdyby mě někdo viděl… byla bych mrtvá dřív, než bych ti stačila říct celou pravdu.“

„To je to s tím tvým vyhnanstvím tak zlé?“

Misty něco zabručela v odpověď. Storm zavrtěl hlavou:

„To ovšem na věci nic nemění. Musím si něco zařídit a víla jako ty by s tím nesouhlasila.“

„Prosííííííííííííííííím. Je mi jedno co, děláš, když neubližuješ zvířatům nebo samotným lesům.“ Storm výrazně zbledl, ale toho si víla ranní rosy nevšimla, protože se snažila na Storma vyslat psí oči z jeho kapsy.

Najednou se dveře rozlétly a setrvačností vrazily do zdi, kde se objevily drobné prasklinky v omítce. Storm se překvapeně podíval do očí rozzuřené mladé paní.

„STORME!!! TY ZLODĚJI ZLODĚJSKÁ! Nestačilo ti, že jsi za celý život nakradl tolik matčiny práce, že skoro vlastníš půlku? A teď se nestydíš ukázat se tu znova! Nestačilo ti, že jsi mojí matku vyhnal???“ Žena se zprudka nadechla, jakoby zapomněla uplynulou minutu dýchat. Storm toho využil a nechápavě poznamenal:

„Eh, cože?“

„Ty!!!“ Málem se na něj v záchvatu zuřivosti vrhla, ale naštěstí zakopla o drát, který tam byl nastražený proti zlodějům. Oprava, proti Stormovi. A zakolísala na posledním schodě, kde se dlouhými nehty chytila zábradlí. Jen co se vzpamatovala, vrhla po návštěvníkovi rozzuřený pohled, jakoby za ten drát mohl on a nasupeně vysvětlila:

„Matka se odstěhovala daleko na východ k horám. Nehodlá prý dál snášet ty tvé drobné krádeže a jde si vytvořit nový domov. A mě nechala tady!“

„Promiň,“ pokrčil rameny Storm.

„Áh, já tě zabiju!!!!“ zařvala zase a naposledy se pokusila udělat výpad směrem k němu. Storm jen udělal krok vzad a žena se s konečnou platností rozplácla na zemi, protože zapomněla, že se jí drát přihákl k dlouhé sukni.

„Tak já jí někdy skočím navštívit, aby se jí nestýskalo,“ řekl Storm a na rozloučenou zamával.

Misty se zarazila. Pokud existovalo něco, co by vyvrátilo její teorii o tom, že je Storm potomkem královny, tak to byl právě tento rozhovor. Počkala chvilinku, když se ujistila, že už neslyší žádné hlasy, vykoukla z kapsy a svýma malýma zvědavýma očima pohlédla do tváře Stormovi. On si toho všiml a z dnes stále ještě neznámého důvodu se jí rozhodl povědět pravdu:

„Víš,… jdu pomoci dneska večer vypálit zdejší les. To proto jsem nechtěl, abys šla se mnou. Organizuje to můj otec a já mu slíbil, že-…“ začal Storm.

„CO??? To nemyslíš vážně! Vymýšlíš si, aby ses mě zbavil! Ale já ti na to neskočím!“

„Musím to udělat!“ bránil se Storm. „Slíbil jsem to svému otci a potřebuju peníze.“

„Ty nemůžeš mít tátu, ten je totiž už dávno mrtvý!“ odsekla Misty.

„Ale… já ho viděl asi před měsícem a byl v pořádku.“

„Nesmysl! Král Olides je už téměř patnáct let mrtvý.“

Stormovi se zlostně zablýsklo v očích:

„Jenže můj otec není král. Je lesník a zdravej jako řípa.“

„Nevěřím ti! Máš oči králů!“

Storm se prudce obrátil a s Misty v kapse zamířil přes město k domu, který stál na pokraji lesa. Byl to malý srub s několika přístavbami a s hromadou klád kolem. Storm došel ke dveřím a párkrát na ně rázně zabušil. Otevřel robustní chlap a tukovou pneumatikou kolem pasu:

„Storme, synu, vítej doma! Už jsem tě čekal… Máš zpoždění. Přípravy jsou už téměř hotové. Ohně hoří ostošest a-…“

„Já vím, tati, já vím. Uvaříš mi čaj? Mrznu, několikrát jsem cestou zmokl a třesu se jako osika.“

„Ovšem pojď dál.“

Storm vešel do místnosti, která nevzbuzovala dojem domova. Vše bylo tak neosobní, pouze účelné a prázdné, že se Misty zachvěla chladem, když vykoukla na chvilku z kapsy. Byl zde dřevěný stůl a dvě židle. Dvě okna a stejný počet dveří. Holá studená podlaha. Zaprášený krb plný stoletého popela.

Když byl Storm malý kluk, často si představoval, jak to tu muselo vypadat útulně, když ještě žila maminka. Nikdy ji nepoznal. Otec říkal, že zemřela při porodu… často mu o ní vyprávěl. Prý tu bývaly záclony, koberce a spousty květin všemožných druhů a barev. Nejraději měla rudé růže. Ty bývaly postavené na krbové římse v dřevěné váze. Na té římse, kde jsou dneska pouze pavučiny.

Storm se posadil, když otec postavil čaj:

„Tak povídej, synu.“

„Není co. Každopádně jsem rád, že jsem zpět. Ale zřejmě se tu moc dlouho nezdržím.“

„Ale, ale. Kam tak mladý pán spěchá? Nemá mi náhodou s něčím pomoci? Hm?“

„Samozřejmě. Ale zítra ráno opět vyrážím. Cestou jsem potkal někoho, kdo si… ehm… vyžádal mé služby.“

„Vážně? A kdopak to je?“ zajímal se otec.

„No… Jmenuje se Misty, ale tu asi neznáš. Potkal jsem ji cestou sem, ale není tak úplně z města.“

„Hm a je aspoň krasavice?“

„Je taková hodně malá. Ani nevím, kolik jí je let. Ale určitě to není nic pro mě,“ dodal, když viděl záblesk v otcových očích.

„Jo aha! Rozumím, nechceš o ní mluvit, tak toho teda necháme.“ Odešel pro čaj a vrátil se s úsměvem na tváři:

„Předtím než odejdeš… Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by sis nedal moji specialitku, pekl jsem to včera večír.“

„My máme zubolamky?“ Storm se rozzářil. Bylo to to jediné, co jeho otec uměl péct, ale když už je měli, tak to stálo za to. Jednalo se o měkké pečivo z lesních plodů pokapané včelím medem. Za svůj název vděčili otcově nepozornosti, protože je nechal nepřiklopené po tři dny na stole. Když pak přišel rybář z vesnice a zakousl se do nich, vypadly mu dva zuby.

„No jasně!“ odpověděl pohotově Stormův otec. „Jen si dej a vezmi jich pár na cestu tý svý paničce.“

„Tati!“ zděsil se Storm, který dobře věděl, že to všechno Misty slyší.

A ještě ke všemu to není žádná dáma, ale víla… která mě asi zabije… pomyslel si.

„Jasně,“ řekl potom a strčil si celou hrst pečiva do plátěného pytlíku na jídlo bez přístupu vzduchu.

„Ale no tak, vezmi si jich víc. Nebo mi za chvíli zmizíš před očima, kluku jedna vyzáblá,“

zasmál se jeho otec a poklepal si obrovskou rukou na svůj břich. Storm se usmál a pytlík uzavřel.

Otec se přestal chechtat a zeptal se:

„A ta tvá panička asi taky není nejtučnější, co?“

Jen aby to neslyšela Misty, pomyslel si. Zvedal se, když ho něco bodlo do boku, kde měl kapsu.

„Já mu dám paničku!“ ozvalo se hrozivě ztlumeně z kapsy.

„Co jsi to říkal?“ zeptal se otec.

„Jen tak vzdychám nad uspořádáním světa. Menší bijí větší a ti se nemohou bránit…“ pronesl teatrálně Storm.

„Jo aha,“ nato Stormův táta a odešel do kuchyně. Když mizel ve dveřích, slyšel ještě Storm, jak si mumlá:

„Co se to s dnešní mládeží děje? Člověk se ani nenaděje a má pod střechou filosofa.“

Storm se usmál a zamumlal směrem ke své kapse:

„Tak co, už mi věříš? Můj táta je podle mě až moc živý.“

Misty neodpověděla, ale stejně jí to přišlo divné. Už už chtěla říci Stormovi, co si myslí, když v tom se z kuchyně ozvalo:

„Tak mladý muži, je čas vyrazit. Lidi už jsou neklidní a chtěj mít tu dnešní prácičku z krku. Ten les je stejně prokletý… Seber si těch svých pár švestek a vyrážíme.“

Storm kývl, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že nedělá špatnou věc. Pak vyšel i s otcem ven, kde se už houfovala kupa chlapů z vesnice s různými sekerami a spoustou pochodní. Planina byla téměř v jednom ohni, všude hořely hranice. Budoucí zkáza lesa. Storm se odvrátil. Přešel k jednomu kováři a vzal si od něho starý rezavý meč. Pak si sedl o kus dál na volnou kládu. Meč opřel vedle sebe. Vzduchem se nesl pach spáleného laku a dřeva. Zřejmě trámy nějakého ztrouchnivělého domu. Pixie už to nevydržela a vykřikla:

„STORME, TO NESMÍŠ!!!“

„Já musím, Misty. Kdyby to nevedl můj otec, nedělal bych to. Ba právě naopak… Jenže táta také podporoval vše, co jsem v dětství dělal.“

„Jenže tohle je les, pitomče! To není jen tak nějaké řádění malého kluka! Tohle je pálení lesa! Tomuhle se říká stoupnout si proti přírodě, proti Králi lesa… ale on to jen tak nenechá! Mnoho z vás zemře spolu s lesem! Je to hřích, Storme!“

„Já vím,“ povzdychl si Storm. „Ale Král lesa je jen báchorka na strašení malých dětí. Tolik lesů už bylo vypáleno a on nic neudělal. Proč? Protože neexistuje.“

„To je lež! Král lesa existuje a nebude jen tak přihlížet tomu, jak ničíte jeho domov! Až přijde, přiznáš, že jsem měla pravdu!“ křičela dál malá víla.

„Možná. Ale minulost mluví proti tobě. Nikdy se neobjevil, tak proč by se měl dneska obtěžovat? A i kdyby… Tak tím lépe, nechci ničit les, ale dělám to pro otce plus k tomu dostanu sto zlatých, což se mi s vidinou dalších cest náramně hodí.“

„Ubohý žoldáku! Copak když ti otec řekne: skoč ze skály, uděláš to? K čemu ti budou peníze? Z těch žádné stromy nevyrostou!“

„Samozřejmě, že vše má své meze. Také mi záleží na lese, ale-…“

„Hoši, nástup! Jdeme se postarat o to, aby nám ten zatracenej les přestal požírat děti!“ Zařvat Stormův otec, čímž narážel na všechny ty ztracené potomky v lesích.

Ale malá víla měla velké myšlenky. Tento les byl opravdu jiný.

Tady totiž sídlil Král lesa.

Storm s otcem a s třemi tucty mužů vstoupili do lesa.

 

16. kapitola: Pronásledování (výňatek)

Šli úzkými uličkami pod vesnicí. Všude odkapávala plesnivá voda. Shadow se oklepala:

„Má to klaustrofobní účinky, co?“

Storm kývl. Z vlasů mu odkapávala zelená lepkavá směs. Konečně došli k prvnímu žebříku.

„Nahoře jsou domy a tak, ale hostinec je až dál. Pojďte,“ navigoval Otho, který šel v čele. A tak pokračovali. Storm zaklel, když mu přes botu přeběhla krysa. Zastavili.

„Jsme tu,“ řekl Otho a vysmrkal se do rukávu.

„Jdi prví,“ řekla nedůvěřivě Shadow. V prostoru, kde neviděla jasný východ, se cítila nesvá.

„Storm jde poslední…“ reagoval Otho a hbitě vylezl nahoru. Objevil se proužek světla. Shadow ho následovala.

„Do téhle stoky se Otho hodí…“ zamumlal Storm a vylezl nahoru.

***

Hostinec byl rozlehlý. Storm za sebou zavřel poklop a proplížil se do kouta za ostatními. Kývl na ně a chvíli se rozhlíželi.

„Támhle jsou kuchyně, jdeme,“ zašeptal Otho. Plížili se malou místnůstkou, která zřejmě sloužila jako sklad a pak už opatrně sbírali bochníky čerstvě napečeného pečiva z polic. Kuchařka měla tolik práce, že si jich doposud nevšimla. Shadow už se obracela k odchodu – víc už toho neunesla. Storm spatřil košík čerstvých loupáků. Natáhl se po nich, když v tom se kuchařka otočila:

„ÁÁÁÁ…Storme?“

„Á… do háje…“ sykl Storm.

„C-co? Kdo to je?“ zarazil se Otho a těkal očima mezi Stormovou nataženou rukou, košíkem loupáků a postarší kuchařkou.

„Průser,“ zanaříkala Shadow, které celá situace došla.

„Zdrháme!“ zvolal Storm, drapl košík a obrátil se k útěku. Do hostince vtrhli vojáci. Otho pochopil a začal utíkat s ostatními:

„Ty pako! Proč tě každý musí znát? Veškeré utajení je nám na houby! A už vědí i kdo jsme!“

„Copak za to můžu? Už jsem tu babiznu asi deset let neviděl! Dřív jsem u ní kradl granátový jablka, protože je nikdo jiný nepěstoval a-…“

„Prosím tě – už mlč!“ zaúpěla Shadow a jako první zmizela v temnotách podzemí. Storm s Othem jí následovali. Uzavřeli za sebou poklop dříve, než do skladu stačili doběhnout vojáci. Další část zatím pročesávala hostinec a pár mužů vyslýchalo kuchařky na detaily.

***

„Vždyť vám to povídám! Byl tu ten zlodějíček! Takový černovlasý, vysoký kluk. V Realmu mi celý život, co si pamatuji, kradl jablka. A když jsem se konečně rozhodla přestěhovat, tak mě najde a zase mi, zatraceně, začne krást moje výsledky práce!“ stěžovala si kuchařka.

„No dobrá, ověříme si to. Neopouštějte vesnici, dokud se to neprověří,“ informoval jí jeden z vojáků, který si všechno zapisoval.

„A kam bych asi šla, chytráku!“ pýřila se babka.

„Madam, uklidněte se, ano?“ S těmi slovy šel raději vyslýchat někoho jiného. Velitel vojáků se obrátil na své druhy a řekl:

„Tak, pánové. Hoří nám za zadkem, pokud si nehneme a nenajdeme je! Jsou to ti poutníci, které Pán Ohně hledá! Odměna bude vysoká, pokud je chytíme, ale trest v opačném případě bude o to větší! Do toho!“ S tím se rozešli hledat dál. Netušili však, že je poslouchají tři páry uší.

***

„Sakra, už nás hledají,“ zaklela Katari.

„Třeba to nebude tak zlé,“ přemýšlela nahlas Misty.

„No to víš, že ne! Chtějí nás pozvat na šálek čaje! Copak ti přeskočilo?“ ptala se naštvaně dívka.

„Nepřeskočilo. Za to může Storm, že kradl jablka té paní. Její dcera si na něj dokonce narafičila past z drátu a málem si kvůli tomu taky zlomila nos, když o něj pak sama zakopla!“ ohradila se Misty

„Ale zapomeň na to, musíme zpátky ke studni,“ řekla Katari a popoběhla. Misty jí letěla po boku. Stříbrný Vítr běžel z druhé strany.

U studně uviděli stát Shadow a Otha, Storm teprve vylézal a patřičně nadával:

„Zatraceně! Myslel jsem, že víš, co děláš!“

„Já za to nemohl, kdybys ty-…“ nedokončil Otho.

„Tak dost! Na hádky není čas, musíme zmizet!“ zavelela Shadow a ani se nepozastavila nad tím, že Katari a víla přilétávají ze směru od vesnice. Stříbrný Vítr netrpělivě přešlápl. Jako signál to stačilo, rozběhli se k lesu. Ze studně už vylézali vojáci, někdo asi prozradil, že jsou pod městem katakomby. Další vojáci běželi ze svých stanovišť kolem města. Otho zanaříkal:

„Takhle nikdy neutečeme!“ Po krátkém zvážení vykřikl: „Odlákám je!“

Storm se div nepřerazil o vlastní nohy:

„Cože? Ty? Ty, takový posera?“

„Vaše poslání je asi dost důležitý… rád jsem vás poznal,“ loučil se spěšně Otho.

„Díky ti, Otho,“ Shadow ho krátce objala. On zrudl až po uši.

„Jsi statečnější, než dáváš na povrchu znát,“ řekli Katari s Misty. Storm se k ničemu neměl, tak mu Katari uštědřila herdu do zad. Bývalý žoldák se tedy nadechl:

„No, tak…ehm…možná fakt nejsi takový zabedněnec…“

„Možná?“ urazil se Otho.

„Určitě,“ opravil se Storm, když viděl Katari výraz.

„Nemáme čas, kéž ti přeje štěstí,“ ukončila Shadow. Otho jim zamával a otočil se směrem k vesnici.

„Pořád jsi pitomec, ale už trochu menší…“ zamumlal Storm směrem k Othovi. Ten se zářivě usmál (takovou poklonu od něj asi nečekal) a běžel k vesnici. Storm, Katari, Shadow, Misty a Stříbrný Vítr utíkali na opačnou stranu do lesa.

„Au! Trochu měkčeji by to nešlo?“ ozvalo se Stormovi z kapsy.

„Misty? Co tam zase děláš? A já si říkám, co mě to tam od studně tíží…“

„Chceš říct, že jsem těžká?“ Pixie naštvaně vyletěla z kapsy. Storm se raději zdržel odpovědi.

Běželi ještě pořádný kus, když se před nimi otevřel výhled na jeskyni.

„Tak…uf…to by mělo stačit,“ řekla udýchaně Katari.

„Co by mělo stačit? To jako chceš zastavit?“ nechápal Storm a nezastavoval se.

„Měli bychom pokračovat…Pokud jsi unavená, můžeme jít svižně, nemusíme utíkat,“ navrhla Shadow. Storm se zlověstně usmál:

„Nebo bych jí mohl nést…“

„A ona jako není těžká?“ naštvala se Misty. Celá skupina se zastavila.

„Nó… Jak se to vezme…“ zazubil se Storm.

„To je hezký, že za mě rozhodujete, ale… No nic, jsem v pohodě, jen…. Jdeme.“ Katari nevěděla kam s očima.

„Jsi si jistá? Jsi taková bledá. Asi nejsi zvyklá na takové tempo… Můžeme si dát pauzu, ale jen tak dvě tři minuty. Bojím se, aby nás ještě nepronásledovali,“ přemítala Shadow.

„V klidu. Můžeme jít,“ řekla dívka, ale jak vykročila, svalila se na zem.

„Katari!“ vyjekli všichni najednou. Katari jako v odpověď vykřikla bolestí a ztratila vědomí.

„Sakra!“ zaklel Storm a sedl si k ní na zem. Pak jí vyhrnul šaty až do půlky stehen. Nohu měla podivně pokroucenou.

„Má to vykloubené. Měli bychom to nahodit znovu do kloubu…“

„Cože?“ zděsila se Shadow a sledovala Stormovo počínání. Ten jí uvolnil postiženou nohu a vyhrnul si rukávy.

„Ty…Ty si děláš srandu, že jo?“ ptala se nervózně Shadow a ohlížela se přes rameno, jestli neuvidí vojáky.

„Jednou už jsem to nahazoval. Ramenní kloub nebo stehenní… Je to o jediném pohybu…“

„Jenže když to nahodíš blbě, do smrti bude kulhat nebo nebude chodit vůbec!“

„Já vím. Věř mi,“ řekl Storm a zatlačil.

KŘUP.

Katari se zděšeně probrala z mdlob a znovu vykřikla bolestí.

„Bolelo to? Tak to je dobře, to jsem to nahodil správně…“ usmál se úlevně Storm.

„Cože jsi to udělal?“ zeptala se vyděšeně Katari a z očí se jí vyřinuly slzy. „Co na mě tak koukáte?“

„Já…ale nic. Pořád bolí?“ zeptala se Shadow.

„Samozřejmě, že už tolik ne,“ odpověděl místo ní Storm.

„Co za mě mluvíš?“ vztekala se Katari. Storm se zazubil a opět si stáhl rukávy. Vstal a ukázal na jeskyni.

„Potřebovalo by to obvázat… pro jistotu. Pár minut nás nezabije.“

„Pár minut? V tomhle stavu nikam nejde!“ zvolala Shadow.

„Hele, ségra, já vím, co dělám, tak mi důvěřuj ještě jednou. Ponesu jí, když bude nutno.“

„Já nikam nést nepotřebuju a áááá…“ Aniž by si všímal jejích protestů, zvedl Storm Katari a nesl jí do jeskyně.

„Pusť mě dolů, jsem těžká!“ protestovala dívka.

„Jo, to jo. Ale to mi nezabrání tě tam donést,“ zakřenil se a nesl ji dál. Shadow a Misty si vyměnily nechápavé pohledy a následovaly je.

Jeskyně byla malá a vlhká. Storm položil Katari na nejsušší místo v celém prostoru, a pak jí ještě podložil hlavu vlastním kabátem. Shadow zůstala na stráži těsně u vchodu. Stříbrný Vítr odběhl čenichat. Misty se usadila Stormovi na rameni, když obvazoval Katari nohu.

„Bude v pohodě, že jo?“ zeptala se víla.

„Nic to není. Bolí to, protože se jí chvíli noha volně klimbala na šlachách a svalech… a tak. Za chvíli se kosti z toho otřesu vzpamatují a přestane to bolet.“

Misty přikývla, ale nebylo jí lehko u srdce. Za okamžik už to měl Storm celé hotové, ale Katari sotva hýbala nohou.

„No bolest už skoro necítím, ale necítím ani tu nohu…“ řekla zaraženě.

„Výborně, tak to můžeme vyrazit, lazare,“ usmál se Storm a zabalil zbytek obvazů. Batoh hodil Shadow.

„Vezmi mi to, ségra. Ponesu si stříbrovlásku na zádech.“

Shadow přikývla a vysunula si zpoza opasku pár vrhacích hvězdic… čistě pro případ nouze. Storm pomohl Katari na vlastní záda a vykročil ke světlu zvenčí.

***

Tou dobou už byl Otho dávno v bezpečí. Vlastně byl pořád, ale nechtěl to říkat. Chtěl být hrdina a přitom mu nehrozilo žádné nebezpečí. Vojáci ho uviděli… ale jen chvíli před tím než opět zmizel v chodbách pod vesnicí.

A vylezl až o pár kilometrů severněji…ale někdo už ho tam čekal.

 

17. kapitola: Hora Zlatého srdce (výňatek)

Šli asi hodinu. Cestou nikoho neviděli, pouze častěji potkávali ohořelé stromy a na uhel spálený porost. Katari bolelo u srdce, když viděla tu spoušť. Z myšlenek jí vytrhl nečekaný pád. Storm totiž zakopl o kořen stromu a upadl s Katari do trávy.

„Do háje!“ zaklel Storm a zůstal ležet vyčerpáním.

„Storme, to je dobrý. Já to odkulhám, už ses kvůli mně namáhal dost,“ odbyla to Katari. „Opřu se o Shadow a k nejbližší jeskyni to dojdu. Měl by ses šetřit.“

„Ale-…“ Storm chtěl cosi namítat, ale Katari ho rázně přerušila:

„Už dost! Prostě to tak bude. Koukni se na sebe, nedivila bych se, kdyby ses tu složil!“ Storm cosi zabrblal a pracně se zvedal ze země. Podal Katari ruku a pomohl jí na nohy.

„Jsi si jistá?“ zeptal se. Vypadal hodně unaveně, ale předstíral, že je v pořádku.

„Storme,… přestaň nebo dopadneš jako ta lasice!“ zavrčela Shadow a pomohla Katari jít dál. Po chvíli už dorazili k oblasti skal, kde mohli být jeskyně. Storm už ani nevnímal, jestli tu nějaké jsou a šel prostě dál. Jediný, kdo měl sílu se dívat po jeskyních, byla Katari:

„Támhle za tím stromem je puklina ve skále…možná.“

„Prověřím to,“ řekl Storm, ale Shadow ho div nepraštila:

„Katari, počkej tu. Já se tu porozhlédnu a Misty by mi mohla pomoct…“

Storm pokrčil rameny a lehl si na zem. Víla nevnímala.

„Misty?“ zkusila Katari.

Nic.

„Misty!“ zakřičela hlasitěji.

„No co je?“ probrala se konečně Pixie.

„Shadow tě poprosila, abys šla s ní,“ opakovala situaci dívka. „Co je s tebou? Celou cestu mlčíš a nevnímáš… Děje se něco?“ ptala se.

„Nic mi není, už jdu, Shadow,“ řekla a spolu s lovkyní šli ke skalám.

***

„Já jí nerozumím…“ bručela Katari a skákala na jedné noze k lesu. Storm, který stále ležel na zemi, zvedl jedno oko:

„Co to probůh zase tropíš?“

„Skáču pro dřevo, ty odpočívej,“ odpověděla.

„Nepřemýšlíš nebo co? Už vidím, jak skáčeš naložená dřevem. Spadne ti to po čtyřech polenech. Jdu já a ty hlídej.“

Storm se zvedl na nohy a donutil Katari, aby si sedla vedle jejich zavazadel. Pak jí do ruky vrazil šípy a luk. Najednou si uvědomil, že je tětiva prověšená nepoužíváním, a tak ještě luk napjal. Celou dobu předstíral, že neslyší Katariny námitky. Když se k ní Storm otočil zády, nevydržela to a praštila ho lukem do temene hlavy. Storm ztratil vědomí.

„Promiň, ale je to pro tvoje dobro….“ řekla Katari a skákala k lesu pro dřevo. Později se ukázalo, že měl Storm pravdu. Většina dřeva jí po pár šmajdavých krocích spadla, ale přitáhla s sebou alespoň něco. Storm se právě probíral a netvářil se dvakrát nadšeně:

„Bolí mě hlava, spal bych, že bych z toho umřel, mám hlad a jsem dost naštvaný!“ přivítal ji.

„To je mi líto, ale neměl ses hádat,“ řekla naoko starostlivě Katari a raději držela smích v sobě. Pak se rozhodla změnit téma:

„Kam ty dvě vlastně šly?“ zeptala se.

„Nevím, ale už by se mohly vrátit…“ bručel Storm. Katari rozdělala malý ohýnek:

„Tak a teď už ho hasit nebudu, měly tu jeskyni najít dřív. Dneska večer už se nikam nehnu!“

Katari se zvedla a chtěla si sednout vedle Storma, jenže cestou při skákání zakopla a svalila se přímo na něho.

„Jsem na tebe naštvaný a ty se po mě válíš…“ zabrblal Storm, ale bylo vidět, že už nemá daleko k úsměvu. Trochu jí podepřel a pomohl jí sednout si.

„Nechaly tady aspoň tu lasici?“ zeptal se.

„Jo, nechaly.“ Katari se šibalsky usmála. „Já ji připravím, jo?“ Zvedla se a začala lasici stahovat z kůže. Storm jí dost pomáhal a nakonec to byl on, kdo měl žaludek lasici vykuchat. Vytvořili jakýsi primitivní rošt, na který pak lasici připevnili. Pak spolu kus snědli. To už se z křoví vynořila Shadow a v jejích patách i Misty.

„Kde jste byly tak dlouho?“ ptala se Katari.

„Narazily jsme na jisté potíže. Jediná jeskyně široko daleko a zrovna je v ní medvěd. Omylem jsme ho probudily, ale naštěstí byl zrovna najedený a nechal nás být. Raději jsme šly oklikou, kdyby nás chtěl pronásledovat…“ vyprávěla stručně Shadow. Storm se div nerozesmál:

„Nooo… bychom ho uplatili medem.“

„Máme nějaký?“ zeptala se s nadějí Misty.

„Ne, ale mám v zásobě spoustu medových keců,“ vysvětlil.

„No výborně, tak pro příště nepůjdeme oklikou, Storm nás všechny zachrání,“ řekla Shadow ironicky. Její bratr se ušklíbl a zavřel oči:

„Med nesnáším… Mít nějaký, hodil bych mu ho s radostí na hlavu…“ A pak usnul.

„Je sladký, když spí a je zticha,“ zasnila se Katari. „Dáte si opečenou lasici? Kousek jsme už snědli, zbytek je váš,“ řekla potom.

„Jasně, mám hlad jako… jako medvěd!“ vykřikla radostně Misty a pustila se do jídla. Storm zřejmě vážně spal, protože nic nenamítal. Shadow se zarazila:

„Hlad jako medvěd? To už někdo říkal… nějaká žena. Je možné, že by…to byla naše matka? Vzpomínky jsou mlhavé a nepřesné, nepamatuji si nic víc.“

„Na co si vlastně pamatuješ? Když jste sourozenci, proč jste žili odděleně?“ vyzvídala Katari.

„Když o tom tak mluvíš… Myslím, že jsme nežili pořád od sebe. Rozdělili jsme se sice jako děti, ale osm let jsme byli spolu. Proč nás rozdělili nevím. Tenkrát jsem to nechápala, jen se mi stýskalo… Po Stormovi se asi stýská každému. Život s ním se zkrátka zajímavější…“ vyprávěla Shadow pomalu. Misty se usmála, když padla řeč o životě se Stormem. „Pak si nic nepamatuju… Vím jen, že jsme se začala toulat, když mi byla asi jako tobě, Katari, možná méně. Ale to už jsem si nic nepamatovala. Předpokládám, že Storma tenkrát odvezli k rodině těch dřevařů… Ale jedna věc je mi podivná… V té vzpomínce volám na Storma, ale neříkám jeho jméno… Volám něco…jiného…“ ukončila Shadow. Storm si vzdychl ze snu a přetočil se na bok.

„Hm…To je divné. Bohužel ti v tom asi nemůžu pomoci. Je pozdě, jdete si lehnout, já budu držet hlídku. Za pár hodin tě vzbudím, abys mě vystřídala, jo? Dobrou.“ Katari si sedla blíž k ohni a ostatní šli spát.

Misty si jako každý večer vyčarovala postýlku a usnula vílími sny. Noc byla jednotvárná. První klidný večer za dlouhou dobu. Později v noci vzbudila Katari Shadow, a ještě později převzala hlídku zase Misty. Katari se zdálo o tom, jak letí na drakovi. Probudila se s úsměvem na tváři. Shadow už byla vzhůru a mluvila s vílou. Storm ještě spal.

„Dobré ráno,“ zívla Katari.

„Dobré ráno,“ odpověděla Shadow s úsměvem. „Kousek odtud vyvěrá ze skály pramen vody, můžeš se tam umýt, než se probudí Storm.“

„Dobře. Noha už mě jen podivně tlačí, ale už tu není ta hrozná bolest,“ řekla Katari.

„To je dobré znamení…Storm asi vážně ví, co dělá…“

„Neví, ale někdo to udělat musel,“ ozvalo se zpod Stormovy deky.

„Cože?“ zvolali Katari, Shadow a Misty.

„Ále nic… Ta noha už přece nebolí, ne?“ ozval se přidušený smích, a pak se deka zase začala pravidelně zvedat a klesat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *