Zapomněl jsem, že se dá žít jinak než v samotě. A o tom je tento příběh.
Jmenuji se Charley Diksch a rodiče se kolem letních prázdnin rozvedli. Mám v hlavě zmatek. Dřívější otcova krev mě nutí k činům, co ta matčina nepřipouští. Někdy přemýšlím, kdo jsem vlastně já.
Proč nemám stejné pubertální problémy jako můj kámoš Denny? Denny je taky z mý školy, jeho rodiče jsou plně oddáni zlu a jejich synek jde stejnou cestou. Tou snadnou, samozřejmě. Tou bych mohl jít i poslepu. Jedno vím jistě: tahle cesta není moje. A ačkoli jsem to v té době ještě nevěděl, ta moje cesta, plná překážek a strastí, na mě pořád ještě čekala, ale už tak blízko, že jsem jí mohl podat ruku.
„Denny, jdeš na snídani?“ zeptal jsem se a gelem si upravoval účes (nevěřili byste, jak je to praktické).
„Uááh, nech mě ještě spát a najdi si jinýho cvoka,“ zívl Denny a zmizel pod peřinou. Dalo se to očekávat, bylo kolem šesti hodin ráno.
Usmál jsem se. Denny si ani neuvědomil hloubku svých slov – já totiž jednoho takovýho cvoka znám.
Byl jsem skoro už v jídelně, když se v chodbě vedoucí od pokojů ze sousední třídy mihla známá hnědá čupřina Janiných vlasů. Je to zvláštní, ale nikdo neví o tom, že se s Jane znám. Začali jsme se kamarádit, když se ve mně dostala do moci matčina krev, tedy ta dobrá.
Jane zbožňuje slavného Lauriho a já zbožňoval ji. To už je ale za mnou. Vlastně teď proplouvám životem jen tak napůl.
Jane však nezamířila na snídani, ale obtěžkaná knihami vyrazila do knihovny. Zas tolik zklamaný jsem nebyl, jak už jsem řekl na začátku, byl jsem zvyklý být sám a Jane bývala po ránu mrzutá.
Sedl jsem si tam, co sedávám obvykle a přisunul si snídani.
Jako obvykle tu byla všehochuť a já ne a ne si vybrat. Což by se dalo označit za štěstí. Než jsem se stačil napít, začalo to v nápoji vřít. Trvalo to jen několik sekund, ale mě to připadalo jako celá věčnost, při níž se mi vybavila moje oblíbená kniha (leč tajně schovaná), otevřená na stránce s jedy. Tekutina nabyla své původní barvy a dým zmizel. Uběhly další minuty. Ještě stále jsem zíral na pohár s džusem, když mi Jane poklepala na rameno.
„Ahoj, jak se máš?“
Odtrhl jsem pohled od poháru a vstal jsem maje se k odchodu. „Nazdar. Být tebou, tak bych to nejedl, je to otrávené.“ Zvláštní jak člověka hned přejde chuť, co?
Jane se ušklíbla.
A já (ačkoli mi bylo jasné, že to zní nedůvěřivě) pocítil nával hořkosti. Otočil jsem se směrem z jídelny a Jane mou hořkost vycítila, proto nasadila detektivní tón: „Myslíš, že se na tebe kuchařky dohodli?“
Neodpovídal jsem. Jane však pokračovala sama: „Vlastně je to nesmysl, kuchařky tohoto kalibru jsou spíš-“
„- tím kalibrem myslíš vraždu?“ přerušil jsem jí a bylo mi to úplně jedno.
Jane zaváhala. „Chtěla jsem jen říct, že proti takovým pokusům o vraždu tu jsou jistá opatření. Navíc by škola-“
Další přerušení. Nevím proč, ale začínal jsem soptit: „Zase ta škola! Myslíš, že neexistuje něco lepšího než to? Nesnáším tuhle budovu a ty víš proč!“ (Ani já to nevím, ale to je jedno)
Jane nasadila trochu uražený výraz.
Nastalo ticho. Když znovu promluvila, cítil jsem, že kapitulovala. „Můžu to pití vzít a udělat rozbor, pokud tam ten jed je.“
„Říkám ti-“
„Já vím. Chci se přesvědčit, že v tom není něco jiného.“ Jane se na mě povzbudivě usmála a těsně než opustila jídelnu si s sebou vzala rohlík. Stačilo mi to, abych věděl, že mi nevěří.
Šel jsem zpátky do pokoje. Následuje krátký přehled událostí, které nedoporučuji číst lehkým žaludkům.
Cestou na mě málem spadl lustr (…) Taky jsem po něm pak málem uklouzl (tady si nejsem jistý, kdo za to mohl). Třešničku tomu dal had, co čekal před vstupem. A samozřejmě na mě vyrazil. Je zbytečné podotýkat, že byl smrtelně jedovatý. Koncentroval jsem se a hada kouzlem přepůlil. Naštěstí to nebyla žížala, takže obě poloviny zůstaly ležet na zemi bez známek života.
Bylo to čím dál divnější. (Nejenom tohle, asi jsem vám zapomněl říci, že ovládám magii.)
Jen tak polopaticky jsem si lehl na postel, jelikož jsem měl do začátku vyučování ještě celou hodinu.
Denny konečně vstával. „Tak jaká byla snídaně?“ prohodil, a ani netušil, co tím způsobil.
„Být tebou, raději bych zůstal o hladu.“
„To byla tak odporná?“
Sedl jsem si na postel. „Ani nevím. Přešla mě chuť, když se sama od sebe otrávila. Mám dojem, že se mě někdo pokouší zabít. Cestou na mě málem spadl lustr a zakousl had.“
Denny zůstal stát na jedné noze s ponožkou v ruce. Vykulil na mě oči a raději si stoupl pořádně, aby neupadl.
„Nejhorší na tom je,“ pokračoval jsem zoufale, „že jsem nikomu nic neudělal… Teda aspoň myslím.“ No tak to je trapas.
Denny přešel ke dveřím a zamkl je. „Možná jen někomu vadí, že tvý rodiče… no … ten tvůj novej táta je uklízeč, ne?“
Lehl jsem si. Tohle moc přesvědčivě neznělo. Vlastně to byla absolutní pitomost.
„Ten had… kde se tu vzal? Neměl bys to někomu říct?“ ptal se Denny.
„A komu? Nevím, kdo na mě má spadeno, ale zatím mu to naštěstí nevyšlo.“
„Co třeba třídnímu nebo řediteli?“ napadlo ho.
Neuvěřitelný. Kluk jako on mi říká ať požádám o pomoc ředitele.
Denny si toho taky všiml a honem se opravil: „Ten by ti stejně nepomohl, řekni to raději tomu třídnímu, jestli to je teda pravda…“
Teď jsem se na Dennyho díval opravdu jako na blázna: „Myslel jsem, že ti to cvaklo už na začátku. Nebo mi stále nevěříš?“
„Přiznej, že to zní šíleně. Možná byl ten lustr uvolněný, jídlo bylo horké a had-“
„Utekl někomu z akvárka? Jdi se na něj podívat, je před vchodem.“ Už potřetí jsem někomu skočil do řeči. Hrozný zlozvyk.
Zdálo se, že debata je u konce. Denny se šel nasnídat a já přemýšlel. Až po chvíli mi došlo, že had tam pravděpodobně vůbec nebude. S tím jídlem to bude podobné. Proč? Snadná otázka pro člověka, co se celý život zabývá černou magií. A pochybuji, že had byl skutečný, proto asi zmizel, protože po černé magii nezůstávají stopy. A pokud zůstanou, nevšimnete si jich.
Jedno zůstává stále podivné. Ten, co mě chce zabít, musí být dost silný, že prorazil školní ochranu, ale na druhou stranu mě nedokáže zabít. Proč se neukáže? Je to snad opravdu souhra náhod?
Podle očekávání: Denny žádného hada nepotkal a Janin test jed neprokázal, tedy aspoň zčásti:
Charley,
v tom nápoji jed byl, ale okamžitě byl přidán i protijed. Je to zvláštní, nic by ti to neudělalo, kdyby jsi se napil. Tento víkend je v Los Angeles Hallowenn, měl bys jet. Odreaguješ se a možná tě tam ten dotyčný nenajde. Jdu se podívat znovu do knihovny, jestli něco nenajdu
Opatruj se!
Jane
Tak tenhle dopis mi přišel o těláku hned po tom, co se mě pokoušel uškrtit školní gymnastickej míč. (Bez komentáře).
Dopis jsem spálil. Typická Jane, hledá pomoc v knihovně a má o mě větší strach než já. To s tím jedem mě poněkud překvapilo. Celá záležitost se vyhrocuje tím, že se mě někdo snaží ochránit. Je jen otázkou kdo je silnější nebo koho to přestane bavit dřív. A já? Připadám si jako loutka na které se dva lidé předvádí co dokáží.
Odpoledne jsem strávil venku. Situace se uklidnila. A večer jsem usínal s pocitem, že to byly možná jen opravdu náhody.
Oprava, beru zpět! Něco mě probudilo a já s hrůzou spatřil, že mi hoří postel! Okamžitě jsem zapátral v paměti po kouzlu na vodu. S bušícím srdcem jsem postel uhasil. Proč jsem se probudil? Možná další z kouzel mého ochránce. Měl jsem toho dost a bylo mi na zvracení. Denny se probudil (fakt brzo), ale já mu nic nehodlal vysvětlovat a vydal jsem se do kabinetu za mým učitelem. Tohle musí skončit!
Zaklepal jsem a vůbec mi nedošlo, že je něco kolem dvou hodin ráno.
Došlo mi to, až když vylezl rozzuřený Mardo. „Diksch! Co tu vyvádíte? Proč nejste v posteli?!“
„Protože mi právě z poloviny shořela. Někdo se mě už pár hodin, vlastně od včerejšího rána pokouší zabít. Chci, abyste s tím něco udělal.“
Mardo zvedl jedno tlusté obočí a příšerně nechutně se mě zeptal: „Máte nějaký konkrétní požadavek?“
„Tohle jsou pokusy o vraždu, přece to tak nenecháte!“
„Jděte za někým jiným. Mám na práci jiné věci, než hlídat, jestli někomu nehoří postel.“
„Denny je vzhůru, můžete se ho zeptat.“
„Říkám, že se vám něco zdálo,“ zasyčel Mardo.
„To i říďa bude ochotnější.“
Zásah! Tohle je jeho slabé místo – vedení školy. Samozřejmě jsem za ním jít nechtěl, jen vyhrožuju.
„Dobrá, pokusím se něco udělat, děte si lehnout.“
A bouchl dveřma, V chodbě se to notně rozléhalo. Tohle je totiž ta část školy, kde raději nic a nikdo neni.
Jakoby toho ohně dnes nebylo málo, rozhořel se přede mnou plamínek, po chvíli mi do dlaně přistál dopis. Přečetl jsem ho a tiše si to zopakoval, protože jakoby to mému mozku trvalo uvědomit si obsah sdělení.
„Nevím kdo nebo co tě chrání, ale brzy tě dostanu.“
Aspoň jedna dobrá zpráva. Můj vrah ještě neví co mě chrání. Já sice taky ne, ale to je vedlejší. Dopis se sám spálil, další důkaz, že si zahrávám s černou magií. Šel jsem spát, ale už jsem neusnul. Zítra jedu do Los Angeles a doufám, že se ten srab ukáže, ať si to s ním vyřídím jednou provždy.
„Je to riskantní jet s tebou ve stejném vlaku a ještě ve stejném kupé. Možná bych mohl jet domů až zítra,“ opakoval pořád Denny, ale já ho nevnímal. Patrně se snaží vtipkovat.
Sedli jsme si ve vlaku a Denny asi po půl hodině usnul. Předstíral jsem spánek, ale když už se to na chodbě uklidnilo, přestal jsem.
Koukal jsem na jezero, které bylo zahalené v mlze. Už tolikrát jsem tudy jel. Přemýšlel jsem, jestli tudy nejedu naposled a opět mě přepadly chmurné myšlenky, které mě trápí už hodně dlouho. Odtrhl jsem pohled od ubíhající krajiny a podíval se na Draca. Je to můj nejlepší kámoš nebo nepřítel? Draco svou budoucnost vidí celkem jasně, ale já ty myšlenky zločince nesnáším.
Jezero vystřídaly lesy, když se konečně i mě podařilo usnout.
Dorazili jsme do Los Angeles v pozdní odpoledne. Denny šel domů za rodiči a já po chvilce váhání taky. Nebyl jsem z toho moc nadšený, ale už jsem potřeboval ze školy vypadnout. Rodičům jsem se stejně vyhnul, protože nevěděli, že přijedu. Doma jsem se moc nezdržel a zamířil jsem do baru. Úplně jsem zapomněl, že je ten Halloween. S odporem jsem sledoval Arnieho převlečeného za nějakého magora, kterého stejně nikdo neznal. Po chvilce jsem poznal i jeho nejlepšího kámoše. Vypadal jako šprt (vůbec nenarážím na Jane), ale mě to bylo jedno. Nalil jsem do sebe ještě pár skleniček a sledoval soutěž o nejlepší masku. Přemýšlel jsem, jestli mám jít taky hlasovat, ale nechal jsem to být. Tomu já říkám vlastenectví.
Pak jsem se šel protáhnout na pláž. Honila se tam nějaká děcka a občas tam přešel houf lidí. Hodil jsem starosti za hlavu a volně si vykračoval pláží. Přede mnou, asi deset metrů mírně vpravo, se zase honily ty děti. Prošel tam nějaký chlápek, ale mě upoutala holka, co tam stála.
Přísahal bych, že tam ještě před vteřinou nebyla. Byla hodně vysoká a štíhlá. Měla dlouhé vlasy. Neměla na sobě žádnou Halloweenskou masku nýbrž minisukni, kozačky a triko s větším límcem. Koukala přímo na mě. Pohlédl jsem jí do očí. Zeleně se zatřpytily, až nepřirozeně. V tom momentu přešel další člověk. Ona záhadná dívka už nikde nebyla.
Zrychlil se mi dech. Cítil jsem, že má co dočinění s těmi pokusy o vraždu. A bohužel mi
i něco říkalo, že zrovna ona mě nechrání.
Něco mě donutilo se obrátit. Zvolna se ke mě přibližovala. Tak tady je… konečně jsem měl možnost si ji prohlédnout pořádně. Pohybovala se lehce a svůdně. Mírný vánek od moře nám pročesával vlasy. Romantika jako blázen, až na tu maličkost, že se mě pravděpodobně tento anděl s vtělením ďábla snaží sprovodit ze světa. Cítil jsem jak mi moje srdce buší do prsou, ale nedokázal jsem se uklidnit. Došla ke mně a zastavila se až v mé těsné blízkosti. Byl jsem naprosto dokonale okouzlen. Doslova, vůbec jsem sám sebe nepoznával.
„Konečně se potkáváme, Charley.“
Hlas měla tichý a klidný. Zdála se mi hodně tajemná a mystická. Věděl jsem, že není z tohoto světa. Co je zač?
„Kdo jsi?“ můj hlas zněl vedle jejího hrubě a tvrdě. Možná za to může vliv černý magie. (Ta totiž může úplně za všechno.)
Jemně se pousmála, ale mě pořád poutaly ty oči. Nezdály se mi normální. Ani na ní ne. Vypadalo to, že ji někdo očaroval , ty oči mi k ní prostě neseděli.
„Moje jméno není důležité.“
„Ty mě ale znáš,“ znělo to trochu jako otázka.
„Vím o tobě všechno,“ přikývla.
„To ty se mě pokoušíš zabít?“ nevím proč jsem se ptal, poněvadž jsem to věděl.
„Mám takové podezření, že to tušíš sám.“
„Poslal tě někdo? Jak si se dostala přes školní ochranu?“ měl jsem tolik otázek, ale ona zvedla dlaň jako signál ať zmlknu.
„Nepřišla jsem se ti zodpovídat. Chci tě varovat. Už žádné nešťastné náhody, příště už to bude naposled.“
Kdybych byl ve své kůži, tak bych jí něco ošklivého řek. Dnes to bylo jiné.
Otočila se a stejně záhadným způsobem se potom ztratila ve tmě.
Trochu jsem si oddychl, ale pocítil jsem i smutek. Nerozumím si. Můj život je jeden velkej tučnej otazník.
?
Uklidnil jsem se a ještě na pláži mi přišel dopis od Jane. Byl to výstřižek z nějaké knížky. Psalo se tam o klukovi se stejným problémem. Prý ho chtěla zabít paní lesa. Elfka. Do školy se už nevrátil, že zemřel se potvrdilo až po několika letech. Vlastně se to celé stalo před desítkou let. Na obrázku byla zobrazena ta paní. Vypadala mladě i staře zároveň. Upoutalo mě na ní jediné: vyzařovala z ní stejná mystičnost a tajemnost jako z té holky na pláži. Je možné, aby se minulost opakovala? Teď jsem na řadě já? Výstřižek jsem si složil do kapsy a vrátil se do baru.
Byla snad ona záhadná dívka také elfka? Nikdy jsem se o elfy moc nestaral, protože se tvrdí, že vymřeli. Vlastně mě vždycky zajímala jen černá magie, ale tohle bylo něco jiného. A přitahovalo mě to jako magnet.
Ten večer jsem stačil ještě naprdnout Rory, mojí starou kamarádku z L. A., je sice hodná holka atd., ale dá se s ní aspoň občas normálně bavit. Někdy. Pořád mi nutila nějaké praštěné noviny.
Pak jsem šel za Dennym, zrovna tam balil nějakou obludku. Asi už mi všechny holky po dnešku budou připadat ošklivé. Ve zkratce (stejně by vás to moc nezajímalo), pohádal jsem se s Dennym a málem mi vyklouzlo, že jsem měl být v celkem milý studentík, nebýt otce.
Mám pocit, že právě zlo ovládá tu elfku, aby mě odstranila. Denny, ale asi nic neví. Ale můžu mu věřit, když je jeho otec služebníkem zla? Přestalo mě to ale totálně bavit. Končím. Pokud proti mě někdo něco má, ať si to se mnou vyřídí sám a nešpiní ostatní.
Od Rory jsem věděl, že se cosi jako nějací chlápci schovávají v zříceninách za městem,
i když ona neví o KOHO vůbec jde. Vydal jsem se tam.
Prošel jsem lesem až na palouk, kde při měsíčním svitu kdosi seděl. Přišel jsem blíž a nevěřil vlastním očím. Seděla tam. Seděla na zemi a leštila dlouhý meč. Být znalec, věděl bych, že to je samurajská KATANA. Lehký a vyvážený meč bájných Japonců. Moje srdce se znovu bláznivě rozbušilo. V tichu jsem došel k ní.
„Brousíš to na mě?“
Vzhlédla. Nebyla překvapená, asi už mě zaslechla. Opět mě upoutaly její oči. Tentokrát ale byly jiné. Už nebyly očarované. Zdály se mi hluboké a mladé. Barva mi ve tmě nebyla moc jasná. Snad modrá nebo šedá. Ale určitě to byla ona:
„Prosím?“
„Ten meč. Brousíš ho na mě? Nebo už se mě nepokoušíš zabít?“ vtipkoval jsem, protože jsem věděl, že už jí nikdo neovládá.
Sedl jsem si vedle ní. Tvářila se překvapeně.
„Už pár dní jsem mohl být po smrti. Nebýt toho, že mě stále někdo chránil. Kdo vůbec jsi? Ale tentokrát chci slyšet všechno.“
„Proč bych ti to měla říkat? Ani tě neznám.“
„Zvláštní, ještě na pláži jsi o mě věděla všechno,“ (rád provokuju, pokud jste si ještě nestačili všimnout). „Jsem Charley Diksch, bydlím tady v L. A. a chodím na jeden nudnej internát.“
„Nikdy jsem tvoje jméno neslyšela,“ trvala na svém.
„Kdo teda jsi?“ zkusil jsem to znova.
„Gilraen Lossehelin, teď žiji tady poblíž.“
„Jsi často na cestách?“
„Dá se to tak říct.“
„Proč si tě zlo vybralo? Jsi snad silnější než ostatní? Nechápu to.“
Stále nevěděla o čem mluvím. Pověděl jsem jí všechno o předešlých pár dnech. A tehdy se zdálo, že je ještě tajemnější, než se mi původně zdála. Měsíc zašel za shluk temných mraků. Poblíž zahoukala sova. Gilraen se smutně dívala na vlastní meč, jakoby doufala, že ji sám probodne. Pak z ní tiše vypadlo: „Omlouvám se.“
„Za co? Ty přece nemůžeš vědět, že tě zlo ovládá,“ myslel jsem to upřímně. Opravdu za to nemohla, ačkoliv to zní absurdně. Může za to někdo jiný. S touto myšlenkou jsem se zvedl.
Gilraen také: „Kam jdeš?“
„Vyřídit si to s těmi chlápky, co za to asi můžou.“
Gilraen si povzdychla:
„Musím ti něco říct. Pravděpodobně jsem to já, kdo tě chrání. Vždycky když se proberu z vlivu toho kouzla, mám strach, co jsem mohl provést. Proto vždy udělám ještě jedno kouzlo, takové, co by mělo rušit kouzla způsobená před tím ,než se proberu.“
Nastalo ticho.
„Charley, já-“ zřejmě si myslela, že mě tím víc naštvala. Omyl.
„Takže ty mě zabíjíš i chráníš?“ chtělo se mi smát. Gilraen kývla.
„Stále si říkám: Proč si tě zlo vybralo?“
Koukal jsem na ní jako bych čekal, že to bude mít napsaný na čele. Gilraen se mi také dívala do očí. Vydržel jsem ten elfský pohled jen chvíli, pak jsem předstíral, že jdu za pánem zla a tak. Ušel jsem pár metrů, když mě Gilraen zastavila: „Znám kouzlo, které zruší případné kouzlo těch lidí. Už se nenechám ovládat. Skončí to.“
Obrátil jsem se zpět. Nevěděl jsem co tím myslí. Dělá to pro sebe nebo mi chce pomoct? Odpověď přišla za chvíli.
„A co když to neskončí. Jestli mě chce pán zla zabít, najde si na to někoho jiného.“
„Můžu předstírat, že se o to pořád pokouším. Alespoň do doby než najdeme někoho, kdo by se s námi společně mu postavil.“
Bylo to roztomilý, že nechce, abych zemřel. Neušlo mi, že zmínila NAJDEME, to znamená, že v tom chce jet se mnou. Usmál jsem se: „Tak fajn. Ale jestli bude jediný háček, tak si to dovyřídím sám, jasný?“
Usmála se. To bylo dobré znamení. „Jasný,“ odpověděla.
Pak jsme zamířili do Los Angeles. Cestou jsem zjistil, že to je opravdu elfka. Poblíž L. A. je hrad, který patří elfům. Prý se schyluje k další válce mezi Elfy a Darkelfy, právě o hrad.
Vyšli jsme z lesa.
„Tak snad se ještě uvidíme,“ podala mi ruku. Stiskl jsem a udivilo mě, že i ona má pevný stisk. Pak se obrátila zpátky k lesu a zmizela mezi stromy. (Hej to je taky postřeh, co? Brousí si katanu, ale stisk by měla mít jako peříčko?)
Ten večer jsem si myslel, že jsem jí uviděl naposled. Zítra odjíždím do školy a do Los Angeles se asi na další půl rok hnát nebudu. Až v šest ráno, když mě probudilo ťukání na okno, mi došlo, že jsem se spletl. Vstal jsem a došel k oknu. Ani Jane ani Denny mě nikdy nebudili, když viděli, že nevstávám. (Ale já je neukoušu!)
Otevřel jsem okno a vykoukl jsem. Dole stála Gilraen a naznačovala mi ať jdu dolů.
Rychle jsem se oblékl a vyšel ven.
„Ahoj, co se děje?“
„Ahoj. Včera jsem byla u těch lidí a poslouchala, co si povídají. Neříkali nic, co by je usvědčilo, že v tom mají prsty. Ale můžu ti odpřísáhnout, že já sama jsem se nerozhodla, že tě zabiji.“
„To není možné. Když ne oni, tak kdo tedy?“
„Nepohádal jsi se třeba s někým?“
„Ne. Vlastně jo.“ zamyslel jsem se, byl by Denny schopný se mi takhle mstít? To asi ne. „Pohádal jsem se s kámošem, ale ten to asi nebude. Ale jeho táta je služebníkem zla, kdyby mu Denny řekl, že jsme… no víš co tím myslím, ne? Lukas, Dennyho táta, by se mohl zmínit pánu zla.“
Gilraen se zamyslela: „Tím to asi nebude. Pohádali jste se přeci později, ne? Myslím až po těch útocích.“
„A jo, vlastně.“
„Zkusím ještě něco zjistit,“ ujistila mě Gilraen a tiše odešla, jak je to elfským zvykem.
Chvíli jsem se procházel, a pak jsem šel navštívit Dennyho.
Ze začátku se mi zdál ještě hodně naštvaný, ale ledy se prolomily celkem brzy. (Já to říkám pořád, že je na mě závislý.)
„Nemohl by jsi se zeptat táty? Třeba ti něco neřekl. Můžeš dál předstírat, že jsem rozhádaní.“
Denny pokrčil rameny. Nad Los Angeles se prohnal houf racků. V podzimním slunci vypadali tito ptáci podivně. Ale jsem u moře, tady zima trvá jinak dlouho než ve středozemí. Podíval jsem se na Draca. Zamračeně pozoroval dům Calsonů, jeho sousedů.
„Zkusím to. Dám ti pak vědět,“ řekl po asi tak dvou minutách, čímž dal najevo, že už nic dalšího neřeší. Rozloučili jsme se tedy a já se vydal zpět domů. Je načase vrátit se zpátky do školy… Ale tentokrát se mi tam TOLIK nechtělo…(Tohle zarámovat!)
„Takže přišel,“ zamumlal Karo. Gilraen přikývla. Přikývla tak svému osudu, který znala. A který dobrovolně přijala.
Vlastně jsem to věděl už od začátku. Mám pocit, že mi na Gilraen strašně záleží, nechci, aby mi pomáhala, ale bojím se, že až se to všechno vyřeší, odejde…
Už týden mě nikdo nenapadl. Celá záležitost jakoby byla pouhým snem, který se mi zdál. Jane a Denny mlčí. Co se děje? Zapomněli?
Sice to tak nevypadá, ale náš příběh se pomalu blíží ke konci. A ten konec nastal další víkend. Čekal jsem jakýkoliv konce, ale takový ne…
Jak už jsem řekl, chystal jsem se další víkend do Los Angeles. Denny tentokrát nejel, protože se pohádal s otcem. Neřekl mi proč, a tak jsem měl pocit, že se hádali kvůli mně. Možná Lukas přece jenom něco ví.
Jane jsem ještě to ráno potkal, říkala něco o tom, že musí kvůli úkolům a zkouškám zůstat ve škole. Jen tak pro informaci, zkoušky jsou až za dva měsíce, a to jen z některých předmětů, protože se letos konají jen všeobecné. Jane prostě nechápu.
Nastoupil jsem do vlaku a začal si číst knížku e elfech. Byla tam zmínka o elfech, co jsou malí s špičatýma ušima, ale včas mi došlo, že ta knížka je stará, protože roku 1862 byl vydán další zákoník o elfech. A to, že ti malí vlastně nejsou elfy, ale skřety. Dál jsem narazil na ty lidské elfy, co se honěj se Santou v komíně. Až poslední dvě kapitoly psaly o vysokých sličných lidech, co byli moudří a zároveň tajemní, jako Gilraen. Dočetl jsem se o dvou rasách. Elfové a Darkelfové. Lidově by se to řeklo asi lesní elfové a temní elfové. Logicky z toho vyplynulo, že elfové bydlí v lesích (žije v lese, žije v lese…). Ti temní buď někde blízko ohně nebo v pustinách. Mají šedou kůži, ale jinak se obě rasy vzhledem příliš neliší. Styl mají rozdílný v barvách, temní elfové preferují černou a ti druzí přírodně jemné barvy.
Dočetl jsem se o nich spousty informací, nejvíc mě zaujal odstavec o Darkelfech:
V nynější době se Darkelfové začínají bránit dalšími zbraněmi. Vynalezli genetické buňky, které mohou jejich kůži zbavit šedých odstínů. Od světlých elfů jsou pak k nerozeznání. Zabránili tak vlastnímu hubení, když po nich šlo ministerstvo kvůli zničení přírody a lidí. Mohou také vysílat špehy mezi elfy, aniž by se zjistilo, že to jsou nepřátelé. Proto lesního lidu ubývá. Příroda a další nepochopitelné věci nebudou mít ochránce, hrozí, že se poruší řetězec. Proto byl roku 1909 vydán druhý zákoník: Jakékoliv vraždění elfů se trestá vězením na dvacet let…
Knihu jsem zavřel. Jediné co mi zůstalo v hlavě o posledním odstavci bylo, že to je nesmysl. Elfové se vraždí mezi sebou, ale to přece dělali vždycky. Lidé by je prostě měli nechat být. Pak mi docvaklo, že jsou nesmrtelní.
Můžu se na to zeptat Gilraen, napadlo mě a sledoval jsem, jak zajíždíme na nádraží.
Dojel jsem autobusem do Los Angeles. Všude bylo ticho. Na začátku víkendu to vypadalo podivně. Automaticky jsem zamířil ke zřícenině. Šel jsem lesem, nechtěl jsem riskovat nějakého smrtijeda. Naopak, potkal jsem někoho jiného.
„Ahoj Charley. Očekáváme tě. Máme tady špehy, pojď se mnou.“
Zastavil jsem se a koncentroval magii. Vůbec jsem si ho nevšiml. Byl to elf. Vysoký s dlouhýma blond vlasama.
„Ty mě znáš?“
„Jediný kluk kterého Gilraen neprohodila oknem? To víš že tě znám,“ usmál se.
„Cože?“ nechápal jsem, ale obezřetnost mě neopouštěla.
„Jmenuji se Karo. Hlídám tyhle lesy s oddílem, kterému velím,“ odpověděl a koukl se na slunce: „Měli bychom jít, nebo přijdem na poradu pozdě.“
Teď jsem už svěsil i čelist: „Jakou poradu?“
Karo vyrazil lehkým krokem k Los Angeles. „Válečnou přece.“
„Věc se má tak, že pán zla chce Charleyho zabít.,“ říkal zrovna vysoký elf s ocelově šedými Karo vedle mě vstal: „A nezapomínejte na Darkelfy, kteří se podle posledních zpráv k němu připojili.“ A opět si sedl, lehce jsem do něj šťouchnul, abych upoutal jeho pozornost.
„Cože, Darkelfové? Oni jsou tu taky?!“
Karo smutně pokýval hlavou, chystal se ještě něco říct, ale jiný velitel oddílu řekl právě jeho jméno.
„-Karo by vedl útoky zvenčí. Gilraen a Charley s oddílem lukostřelců by byli na hradbách a-“ zarazil se. Zvedla se něčí postava.
Promluvila Gilraen. Vůbec mě nenapadlo, že by tu mohla být mezi těmi tvrdými válečníky. Zase ta hloupá představa o holčičce s lízátkem v ruce.
„Nesouhlasím. Lukostřelci budou v lesích, aby nebyli na mušce. Charley bude v nejvyšší komnatě s oddílem Katana.“ Trklo mi, že by tam mohla být i ona.
Karo se prudce zvedl: „Ale-“
Gilraen zvedla ruku: „Jestli se probijí do hradu, musejí nejdříve projít svatyní. Je to nejzranitelnější místo. Pak by se museli dostat ke schodišti, aby mohli vyjít až nahoru. Z věže vede tajná chodba, kudy by mohl Charley utéct, kdyby se dostali až tam.“
„Gilraen, a co můj oddíl?“
„Máš schopné muže, Karo. Řekla jsem, že budete ve svatyni a na tom trvám. Možná by ale bylo lepší, kdybys vedl útoky venku. Můžu tvůj oddíl vést.“
„Ale ty budeš nahoře s Charleym.“
„Ne. Budu ve právě ve svatyni.“
„Ale to nejde. Tam bude nejtvrdší útok, když neuspějeme venku!“ namítl Karo.
Gilraen se posadila: „Právě proto,“ zašeptala a naše oči se setkaly.
Možná se mi nebudete divit, že jsem z porady odešel. Nebo se divit budete a budete mě i proklínat, že jsem tam nezůstal, aby jste se dozvěděli něco víc. Já už ale věděl to potřebný, co jsem vědět chtěl. Teda skoro všechno potřebný. Zkrátka a jednoduše jsem se naštval a musel se jít na chvíli vyvětrat. Navíc byli okolní lesy a jezero okouzlující.
Stál jsem před hradem a magií si vyčaroval teplý větřík.
Po chvilce ke mně došla Gilraen: „Proč jsi odešel?“
„Porada už skončila?“ zeptal jsem se na oplátku. Větřík Gilraen rozevlál vlasy.
„Ano.“
„A?“
„Budeš nahoře s Leyri. Ukážu ti tu chodbu, ale nemyslím, že by se dostali až nahoru…“
„A ty? Budeš ve svatyni?“
Gilraen přikývla.
„Zaviním válku a mám jen tak koukat, jestli už všichni nepadli a nejdou po mně?“
„Tu válku jsi nezavinil ty, Charley. Pán zla tě nepotřeboval zabít, jen tě využil jako zkušebního panáka. Věděl i o těch kouzlech, kterými jsem tě chránila.“
Podíval jsem se na ni. Ve tmě ji ozařovalo jen světlo zevnitř.
„On chce tebe…“ zašeptal jsem. Nevěděl jsem, co si mám myslet.
„Charley, já jsem tak pitomá. Pán zla mohl být mrtvý, nebýt mě…“
V jejích očích se zatřpytily slzy. Nevěděl jsem co mám dělat. Doufal jsem, že si dělá srandu, nebo že je to jen sen.
„Byla jsem mladá. V jedné jeskyni jsem na něj natrefila, nebyl nic. Ani duch, ani člověk, nic. Nevěděla jsem kdo to je, a tak jsem mu kus své síly dala, aby přežil. Po pár letech odešel. Ale slíbil, že se vrátí. A dva měsíce potom, tedy začátkem školy, mě nějaký jeho pomocník našel a předal mi vzkaz.“
Slza ukápla na kamennou podlahu verandy. V tichu to znělo nepřirozeně hlasitě.
„Co tam bylo napsáno?“ zeptal jsem se potichu.
„Děkuji ti, tvou sílu ti navrátím, pokud uznám, že jí potřebuješ, má-“ Gilraen umlkla.
Tázavě jsem se na ni podíval. „Má- co?“
Gilraen zakroutila hlavou: „Tím testem bylo, ať tě zabiji. Nesouhlasila jsem, a tak mě donutil. Kouzlem samozřejmě. Kdybych prošla, tu sílu by mi nevrátil, protože by si asi řekl, že jsem silná dost. Ale asi nepočítal s tím, že tě budu i chránit.“
„Odbíháš od otázky. Jak tě nazval? Má …hm… Gilraen? To asi ne, že?“
Dorážel jsem na ni. Gilraen ale nezlomím. Najednou jakoby zchladla: „Dobrou noc…“
A odešla. Než jsem stačil cokoliv udělat nebo říct.
Podíval jsem se na měsíc.
Má sestro Má dcero Má drahá přítelkyně Má zachránkyně ???
Otevřel jsem oči. Bylo asi devět hodin. Překulil jsem se a ustrnul. Na židli mezi postelemi seděla Gilraen. Na slunci se její vlasy krásně třpytily. Její ruka svírala mou, ačkoliv jsem to necítil. Teď ano. Žlutá záře Gilraeniny ruky slábla.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se. Měl jsem sto chutí ruku vytrhnout. Gilraen to ale udělala sama. Chtěl jsem se jí podívat do očí, ale pořád uhýbala. Vzala mokrý hadřík a ruku mi otřela. Cítil jsem, jak mé srdce poskočilo.
Vstala. Beze slova zamířila ke dveřím. Posadil jsem se.
„Gilraen,“ zastavila se, „kdo vlastně jsi? Myslíš, že jsem si nevšiml, jakou k tobě mají všichni úctu? Proč by jsi potřebovala zpět svou minulou sílu, když teď jsi asi ze všech tady okolo nejsilnější? A zlo to ví, jen si s tebou hraje!“
„Měl bys ještě spát. Dnes večer bude bitva,“ řekla to velice potichu a stejným způsobem opět odešla. Měl jsem zlost, ale nevěděl jsem na co. (No přece né na ni!)
Měsíc dnes svítil velmi jasně. Procházel jsem se po hradě a přemýšlel o životě. Konečně jsem nebyl sám. Ale na jak dlouho?
Došel jsem do svatyně. Bylo tam neuvěřitelné světlo – jako ve dne.
Přešel jsem k oknům oslepen světlem. Najednou jsem slyšel jak vrzly dveře. Gilraen.
„Měl bys jít nahoru. Už je čas. Špehové viděli-“
„Jak ti řekl pán zla,“ moc jako otázka to neznělo.
Ticho. Zaváhala, ale nakonec překvapivě odpověděla: „Cítí ke mně totéž, co já cítím k tobě.“
Do místnosti vtrhla Leyri. Byla jedna z lidí, co do světa elfů emigrovali. „Charley, honem!“ A vší silou mě táhla ze dveří. Naposled jsem se ohlédl.
„Miluji tě,“ zašeptala Gilraen a vytáhla svůj meč, který se oslnivě zaleskl. Bitva začala.
Venku zuřily boje. A já taky zuřil. Seděl jsem v křesle a mačkal polštáře. V krbu plápolal oheň. Leyri seděla u okna na dřevěné stoličce jako služka. Už tolikrát jsem jí nabízel, aby si sedla do křesla místo mě. Odmítala.
Přemýšlel jsem o Gilraen. Uvědomil jsem si, že ji taky miluju, ale nevěděl jsem, kde je, abych jí to mohl taky říct. Nevydržel jsem to. Vstal jsem a přešel k oknu. Co když někde tam dole bojuje s potvorama třikrát většíma než je ona? Má svá kouzla a s mečem to taky umí, ale zbloudilý šíp také umí své. Zavřel jsem oči. I přes víčka jsem cítil magické impulsy, co byly venku. Leyri mě vybídla, ať se posadím. U okna je to nebezpečné.
Sedl jsem si. Cítil jsem se jako otrok, a přitom nemají chránit mě. Byl jsem tu zbytečně. Leyri měla opatroval Gilraen. Co když ji pro zlo unesou?
Koncentroval jsem se a bolestně si uvědomoval celou pravdu.
Už půl hodiny od prvního střetnutí. Za tu dobu už se mohli dostat do hradu.
Gilraen to věděla už velmi dlouho. Věděla, co jí dnes čeká. Věděla, co je Charley zač, a proč je pro ni tak důležitý. Měla více důvodů, proč se takto rozhodla. Už jako malá viděla budoucnost… viděla i dnešek.
Sklo se roztříštilo a do svatyně vpadla padesátka temných elfů. Jejich velitel se postavil naproti nehybné Gilraen. Věděla to.
Seděl jsem zhroucený v křesle. Bolelo mě břicho. Pořád jsem na ni musel myslet.
Najednou se Leyri vztyčila: „Utíkají! Něco se stalo!“
Okamžitě jsem odmrštil polštáře a tajnou chodbou jsem prolítl do chodby v přízemí. Všude bylo plno mrtvol. Dostal jsem strašný strach, že tady někde leží. Prolétl jsem dveřmi, až obě poloviny narazily do zdi. Byl jsem ve svatyni.
I zde bylo mnoho krve a těl. Naproti vyskleným oknům stála jedna jediná osoba.
„Gilraen,“ zašeptal jsem.
Otočila se. Meč zařinčel o podlahu. Hluboce oddechovala.
„Charley, ten medailonek, vezmi si ho…“
Mluvila potichu a na můj vkus i trochu obtížně. Jak jinak po bitvě, proletělo mi hlavou. Doběhl jsem k ní a přitiskl ji k sobě.
„Gilraen, chtěl jsem ti říct, že tě taky moc miluji.“
Zdálo se mi, že se chvěje. Nikdy jsem neslyšel elfštinu, ale teď jsem dokonale cítil její význam.
„I’m sorry.“
Gilraen se mi po rameni sesunula. Chvění ustalo. Až teď jsem na ruce, která tiskla její záda, pocítil cosi teplého. Podíval jsem se na vlastní dlaň. Krev.
„Gilraen!“
Sesul jsem se s ní na podlahu. Ztratil jsem posledního člověka, na kterém by kdy opravdu záleželo. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Neudržel jsem slzy…
The blog is cool